Úvaha: PROCESY uvnitř ROSTLIN
V předchozí
knize PNV22 jsem vzala rostlinnou fotosyntézu letem světem, abych ukázala
základní rozdíly (nebo spíš podobnost) oproti lidské fotosyntéze. Nyní bude
potřeba vzít to znovu a podrobněji. Ale zase ne tak podrobně, aby to bylo příliš složité.
Bylo potřeba nejen oprášit znalosti ze školy, ale především prostudovat staré knihy o fyziologii rostlin, které jsem našla po antikvariátech. Je to jen pár desítek let zpět, a přesto je ze stylistiky textu cítit cosi tajemného. Autor psal často psal ve smyslu: Existuje několik možností, jak daná látka vzniká. Domníváme se, že nejpravděpodobnější možnost je ta a ta. Dnes jsou si autoři vším tak jistí, až mě to znejišťuje. Přijde mi, že se z předložených textů vytratila lidskost, esence mnoha možností, jak to všechno asi je.
Trocha polemiky nad procesy v rostlinách
Abychom snáz pochopili princip a možnost fungování lidské fotosyntézy, pojďme se podívat na procesy u rostlin. Podařilo se mi sehnat starší materiál ,,Výživa rostlin – metabolismus v rostlinném těle" z r. 1941. Hned v úvodu se píše:
V rostlinném těle neustále probíhá LÁTKOVÁ a ENERGETICKÁ výměna, což se označuje jako metabolismus: Anabolismus neboli pochody skladné (při nichž tvoří se nová hmota s utajenou energií) a pochody rozkladné (katabolismus), při nichž se energie uvolňuje.
Dále se zde píše o vitalismu a životní energii, což mě velmi potěšilo:
Organismus dokáže sám se regenerovati, hromaditi vyčerpanou energii, sám staví si svoje součásti. Je strojem přesně řízeným nějakým principem, který někteří nazývají životní silou, životní energií, jiní entelechií, životním elánem, životním činitelem…
Autor v knize uvádí také princip holismu, tedy, že organismus je celkem, který se v podstatě nemění, i když jeho hmotný podklad se ustavičně proměňuje. A zde ještě důležitá poznámka, kterou by si měl zapsat za uši každý, kdo bádá v oblasti metabolismu živých organismů:
Tak jako nepochopíme konstrukci lokomotivy z vlastností železa a druhých kovů, z nichž je složena, tak nemůžeme vyložiti ani živý organismus z jeho látkového složení.
To je velmi důležité, protože jsme si zvykli rozpitvat organismy na ty nejmenší částečky a zkoumat každou z nich zvlášť. To se týká jak rostlin, tak živočichů – tedy i nás, lidí. Ignorujeme organismus jako celek, a proto zůstává tajemný a neuchopitelný.
Dále bylo v knize zmíněno, jak se měnil pohled na schopnost rostlin získávat živiny z okolí a stavět z nich svá těla (od tenkých stonků až po kmeny stromů), přičemž existuje více teorií. Ve zkratce:
Staří botanikové byli většinou přesvědčeni, že rostliny čerpají svou výživu výhradně z vody. Pak na základě rozboru popela převážil názor, že rostliny berou potravu z půdy ve formě solí a ze vzduchu si berou oxid uhličitý. Pak zase, že berou živiny z humusu a látek tlejících v zemi.
(Výživa rostlin, 1941)
V kapitole o transmutaci si řekneme, že prvky, které se nacházejí v rostlinném těle nemají v podstatě nic společného s prvky v půdě. Rostlina tvoří půdu, nikoli půda rostlinu. Je to přesně naopak.
Co se týká stavebních kamenů uhlík, kyslík a vodík, tam je to jasné. Zdrojem těchto látek je buď vzduch nebo voda. U dusíku je to sporné. V běžných knihách je psáno, že rostliny berou většinu dusíku z půdy v podobě dusičnanů, případně z amoniaku a organických sloučenin. Vzdušný (elementární) dusík dokáže podle všeho zpracovat jen zvláštní skupina bakterií a hub.
Vzhledem k tomu, že dusík tvoří většinu vzduchu a transmutační testy (viz knihy od Dr. Hauschky) ukázaly, že rostliny umí zpracovat vzdušný dusík, pak si dovolím trochu polemizovat. Navíc o rostoucí efektivitě zpracovávání oxidu uhličitého (CO2) a dusíku při endogenní acidóze u člověka jsem informovala v předchozí knize PNV22. (Zde byl zdroj G. Malachov.)
V běžných knihách se samozřejmě píše, že oxid uhličitý dokážou asimilovat a přeměnit na organickou hmotu jen rostliny. Nezelené rostliny a živočichové to neumí, a proto se musí živit přímo organickou hmotou, která byla již vybudována.
Při fotosyntéze je oxid uhličitý v rostlinách pomocí chlorofylu a slunečního záření přetvořen na sacharidy, přičemž kyslík, který vzniká rozkladem vody, je z rostlin uvolněn do atmosféry.
Sluneční paprsky slouží jako zdroj energie pro uskutečnění procesů přeměny výchozích látek do hmoty a zároveň se mění na energii chemických vazeb. Fotosyntéza a vznik základní substance glukosy (a následně škrobu) tedy závisí na světle. V noci je škrobová substance naopak spotřebovávána převedením zpět na glukosu. V knize je uvedeno, že:
Zelené rostliny v přímém slunečním světle vydýchají sotva 1/20 CO2, kterého potřebují k fotosyntéze, ale nezelené rostliny vydýchají značné množství CO2.
(Výživa rostlin – metabolismus v rostlinném těle)
A já tak na okraj doplním, že to je hodně potenciálního stavebního materiálu. (K využití CO2 u člověka se ještě vrátíme později.)
Sluneční světlo a ,,součástky"
Co se týká slunečního světla, nejvyšší účinnost na fotosyntézu má spektrum s nižším indexem lomu, tedy 650–700 nm (oranžovo–červené paprsky). Druhé maximum se nachází v modré části světelného spektra. Naopak minimální účinnost má oblast zelené části spektra.
Co se týká koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu, která je velmi nízká - 0,04 %, rostliny jsou schopny efektivně využít tento zdroj pro fotosyntézu. Celkově je tedy množství oxidu uhličitého ve vzduchu dostatečné pro růst a udržení zelených rostlin na Zemi.
Je dobré uvědomit si, že koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu není nijak závratná – pouze 0,04 %. A z tohoto malého množství vzniká veškerý zelený život. To mi přijde docela k zamyšlení. Také je jasné, že voda je nezbytnou podmínkou fotosyntézy jako zdroj hmoty (Molekula vodíku - H2 - v molekule glukosy). Podle mě je voda klíčová také kvůli vlastnostem, které jsem popisovala v předchozí knize – je zdrojem vysokoenergetickým vodíkových iontů.
Ze základní substance (glukosy) pak vznikají bílkoviny, tuky a všechny další chemické látky. Tuky vznikají ze syntézy glycerolu (trojsytného alkoholu) a mastných kyselin.
Chlorofyl patří k fotodynamickým látkám, které dovedou přeměnit sluneční energii v chemickou. Absorbuje sluneční záření a tuto energii přenáší na oxid uhličitý, který se stává reaktivním (tzn. za normálních okolností nereaguje.)
Proč je při fotosyntéze důležitá voda? Protože v zelených listech (přesněji v chlorofylu) dochází k rozpadu vody na vodíkové ionty a molekulární kyslík. Kyslík je pro rostliny toxický, takže ho ihned uvolňují do ovzduší. To, co je potřebné, jsou právě vodíkové ionty H+, které jsou nosičem energie a také vznikají elektrony e-.
Elektrony jsou použity k vyrobení energie pro ..zabudování vodíku do molekuly oxidu uhličitého". Je to tedy proces, kdy jakoby odnikud přijde energie, která promění plynnou složku vzduchu a kapalnou složku vody na základní stavební kámen veškeré organické hmoty. Z této jedné jediné látky vzniká úplně, ale úplně vše – všechny části zelených organismů. Barva nebo vůně květů – to vše vzešlo z glukosy. (Viz tento článek.) To znamená, že rostlina si dokáže vytvořit absolutně vše, co potřebuje, z toho, co má kolem. Přestože se nemůže pohybovat tak jako my (migrace za výživou), tam, kde je, má vše, co potřebuje.
TEXT JE Z KNIHY VÝŽIVA PRO MODERNÍHO METAČLOVĚKA. VEŠKERÉ INFORMACE A MOŽNOST OBJEDNÁNÍ NAJDEŠ TADY.
