Vnitřní a vnější svět(lo)
Nyní bych se ráda zaměřila na světlo, které máme uvnitř sebe. Zabrousím trošku do oblasti filozofie. Začala jsem totiž číst knížku o dějinách světla a mysli a vypadá to, že mysl a světlo jsou neoddělitelné pojmy.
Existuje (nebo existovala) teorie, že jsme schopni vidět svět kolem sebe pouze v případě, že se spojí vnější světlo (ze Slunce) a vnitřní světlo, které vychází z našich očí. A že ve skutečnosti nejsme schopni vidět světlo jako takové, ale pouze předměty, které toto světlo odrážejí směrem k nám.
Když se nad tím zamyslím, opravdu tady jsou jakási dvě světla. To kosmické, ze Slunce a naše vnitřní světlo. Náš vnitřní oheň. Fungujeme ideálně, pokud jsou tato dvě světla v rovnováze.
Ze zkušenosti vím, že když se cítím mizerně, mám temné myšlenky nebo mám pocit, že mě pohlcuje černá díra, můžu se takto cítit i za jasného slunečného dne. Protože mé vnitřní světlo má tak malou intenzitu, že se nepotkává se světlem ve vnějším světě. To způsobuje, že svět kolem sebe nevidím reálně a vše se zdá potemnělé. Protože má mysl je potemnělá a plamen uvnitř produkuje málo světla.
Na druhou stranu, pokud v sobě cítím tento skomírající plamínek světla, vlivem nějakých událostí, pobyt na světle mi pomohl už nesčetněkrát.
Nějakou dobu to trvá, než se světla opět propojí a já začnu opět cítit svou sílu. Svou existenci, podstatu. Jako by se stalo, že mi vnější světlo posvítilo na situaci, která se odehrává. Možná proto se říká ,,už se mi rozsvítilo". Nebo ,,posvítit si na to". Je to ve smyslu pochopit, co se děje. Shodit ze sebe tíhu, která se dá připodobnit k těžké dece, která mi bránila nadechnout se a vidět věci takové, jaké jsou. V temném údolí života mohu najednou spatřit světlo naděje. Řešení situace, která se ještě před pár vteřinami zdála jako neřešitelná.
Je zajímavé, jak funguje mysl. I když prožíváme těžká období, když se nám podaří najít východisko, nakonec, s odstupem času zapomeneme na to tíživé a pamatujeme na to hezké, světlé.
Je to zvláštní lidská schopnost. Jen málokdo, kdo prožil něco těžkého, tak řekne, že by na tom chtěl něco měnit. Většinou jsme rádi i za ty nejtěžší zkoušky. Za ta temná údolí. Protože opakované prozření nás posouvá kupředu mílovými kroky. A k čemu vlastně? K čemu nás posouvá? Řekla bych, že právě k našemu vnitřnímu světlu. K tomu, kým skutečně jsme. K naší podstatě.
Je úžasné, jak dokážeme přečkávat a překonávat všechny ty těžké zkoušky. A taky, jak jsme různí. Co je pro mě výzva, je pro někoho denní chléb. A naopak. Můj (nebo tvůj) život může být pro někoho totální sci-fi.
Tolik se lišíme a přitom jsme si tak podobní. Bez ohledu na to, jaké žijeme životy, uvnitř nás všech hoří ta světelná jiskra, která nás oživuje. Bez ní by to nešlo.
Kolik světla máme uvnitř sebe, tolik jsme schopni vidět okolo. Možná právě proto, že kolik vyzáříme, tolik dostaneme zpět. Nebo spíš, jakou kvalitu vyzáříme, takovou dostaneme. Když to budu brát tak, že světlo je druh energie, ani to nejde jinak. Protože platí zákon rezonance.
Světlo není jen to, že vidím přes den. Když vezmu, že je složeno z celého spektra barev o různých vlnových délkách - a přestože tyto barvy běžně nevidíme, světlo je nese.
Člověk pak zjistí, že vlastně nemá tušení, kde je hranice reality. Co je ještě možné a co už není? Kdo to určuje? Tady bych snad dodala, že jediným naším limitem je mysl - přesněji řečeno její obsah. Všechny názory a přesvědčení, která jsme přijali vědomě i nevědomě. Jsou tam. Je tam úplně všechno.
Taky bych mohla tvrdit, že žádné světelné spektrum neexistuje. Že je jen jedno světlo. Protože vidím jen to jedno světlo. Přesto tomu tak není. K podobnému náhledu mohu dojít v libovolné oblasti. To, že něco běžně nevidím, neznamená, že to neexistuje. Otázka taky je, jak pozorně se dívám. A... Zda jsem ochotna vůbec vidět pravdu. Á, zase jsem u pozorovatele, jako v případě částice a vlny.
Například vidět skrz škatulku svých přesvědčení, může být někdy ,,pořádný oříšek". Ale máme své mechanismy, díky kterým můžeme řešit situace více s lehkostí. Otázka je, zda jich využijeme nebo se dobrovolně vydáme do temného údolí. Může se totiž taky stát, že pokud budeme ignorovat svůj vnitřní hlas, ten oheň v nás, příliš dlouho, může zeslábnout. Je to, jako bychom ztratili svůj vnitřní kompas. A bez něj se jde po tom světě fakt blbě. Ten moment, kdy si uvědomím, že ,,se mi rozsvítilo", je k nezaplacení. A všechno je rázem tak nějak... Jednodušší.
Z knihy: Rekalibrace Lidské Bytosti (2) (objednání a více informací zde)
Kateřina Lite / SimplyMyWorld.cz