SEBEOBĚTOVÁNÍ není CTNOST
Po odchodu z práce vnímám mnohem víc než kdy dřív, že obětování se pro druhé je považováno za ctnost. Přičemž je viditelné to, co pro druhé uděláš, nicméně nikdo již neřeší, jak se potom cítíš ty. Jestli se pak tři dny plazíš po zemi, protože nemáš sílu normálně fungovat nebo naopak pomůžeš s radostí a beze ztráty energie. Takže: Je ctnost pomáhat na úkor sebe? Ani omylem.
Program sebeobětování, který jsme přijali za svůj, běží na několika rovinách a v různých oblastech našeho života. Rodiče se obětují pro své děti a upozadí či zcela eliminují své přání a sny. Vzpomenou si na ně, až když je pozdě a nemají dost sil na jejich realizaci. Děti se pak cítí provinile, takže plní požadavky rodičů. A nikdo ze všech zúčastněných nežije dle svého přání.
Další oblastí je obětování se v práci tím, že někomu odevzdáváme svůj čas, energii, znalosti a schopnosti, za což dostáváme (většinou mrzké) finanční ohodnocení. Čím více lidí potkávám a povídáme si o tom, tím víc mi přijde tento systém absurdní.
Níže uvedený výňatek rozhovoru z kanceláře je za sto bodů:
Řekla jsem kolegyním v práci, že kdybych řešila jen 10 % problémů, které řeší ony, tak bych se z toho zbláznila. Moje psychika by to nevydržela a zároveň bych si odpálila tělo. Brzy by mě tak bolelo, že bych do té práce ani nedojela. Následovaly řeči typu: ,,Musíš si prostě zvyknout, musíš to zvládnout, to je normální, jsi ještě mladá. Musíš se naučit, aby ti to bylo jedno." Z dřívějších útržků bylo jasné, že těmto lidem už zmizely všechny životní sny. A hlavně: Proč odcházet jinam? Všude je to stejné, to znamená na nic. A tak si jdou zakouřit s poznámkou, že na důchody stejně nebude. A aby někdo dělal práci, která ho baví? Na to můžu hned zapomenout. To je jen pro pár vyvolených.
Tak tomu říkám fajn vyhlídky na budoucnost. To je snad lepší zavřít se do rakve už teď, protože tohle se nepodobá životu ani z jednoho procenta. Tak nač tu strašit…
Dnes jsem viděla, jaký spěch měla kolegyně v práci. Tak jsem si pomyslela, kéž by aspoň byla adekvátně ohodnocena. Samozřejmě, že nebyla, není a nebude. Ale je tam a zůstává dál. Někdo si stěžuje, někdo je zticha… A někdo se zdravě nas… (naštve) a rozhodne se jít konečně pryč. I já jsem dlouho zůstávala, než jsem řekla: A dost. Stačilo. Už na to kašlu (samozřejmě velmi decentně řečeno).
Pokud i ty považuješ obětování upozaďování sebe sama za ctnost, ráda bych ti řekla, že to není cesta, která by vedla k radosti a naplnění. Pro realizaci nápadů je totiž potřeba energie, čas, vhodné prostředí, finance, určitý stav mysli (flow), síla to vše postupně realizovat. A nakonec radost z výsledku.
I já se právě nacházím v období před postupným dokončováním této knihy. Cítím, že potřebuji extrémně hodně času, aby vše sedlo na své místo a přišlo to, co má ještě přijít. Ale samotný čas bez elánu a radosti nestačí. Pro hodnotné tvoření je třeba sjednocení a používání všech aspektů.
Každý umí radit, co bych měla dělat a komu všemu bych měla pomoct, protože se to ode mě očekává. Jak se cítím já, to pochopitelně nikoho nezajímá, protože já si tu předanou energii přece dočerpám. Jo jasně. Abych příště zase řekla ,,ano" na něco, na co jsem chtěla říct ,,ne" a vyliju tak do kanálu další várku své nádrže. Prostě ,,ne" znamená ,,ne". A tečka.
Mým velkým tématem je žít svůj vlastní život. Ne životy druhých, nejbližší rodiny a dalších příbuzných, ale žít svou esenci. Mám finanční příjem za práci dva dny v týdnu, ale to rozhodně neznamená, že zbytek času můžu jen tak probendit a rozfrcat podle požadavků okolí. Jen aby ostatní byli spokojení? Ne, už ne. Protože když dávám energii nesprávným směrem, tak potom nepřichází zpět a já ji nemohu použít pro svůj další rozvoj a tvorbu. A vlk se nemůže nažrat, aniž by ubylo z kozy. To víme všichni.
Energetická soběstačnost by se jistě dala považovat za jednu ze super–schopností moderního metačlověka, která je založena na principu: Žít ze svého vlastního zdroje energie, o který pečujeme a jsme si vědomi energetických toků od nás a k nám.
Klíčovou roli zde hrají naše rozhodnutí a respektování osobních hranic: Umět říct ,,ne" a jindy ,,ano", to je cesta ke splněným snům. A tak se učím strážit a investovat čas (který mi byl dán) a samozřejmě také hladinu životní energie.
TEXT JE Z KNIHY VÝŽIVA PRO MODERNÍHO METAČLOVĚKA. VEŠKERÉ INFORMACE A MOŽNOST OBJEDNÁNÍ NAJDEŠ TADY.
