Vnitřní Architekt

01.09.2020

Následujícím kouskem z knihy Rekalibrace Lidské Bytosti navazuji na předchozích 6 článků:

Na rozhraní dvou světů

Je čtvrtek. Byly to zvláštní dny. V úterý mě určité okolnosti totálně vyhodily ze zóny rozhodnutí, které jsem udělala. Cítila jsem se na nic. Oproti předchozímu rozhodnutí a jedné možnosti jsem najednou měla na výběr. Mohlo by se zdát, že mi to pomůže, ale bylo to naopak.

Cítila jsem, jak se nacházím na rozhraní dvou světů. Jeden je ten můj, ve kterém jsem se rozhodla odejít a žít život podle sebe a svých vizí. Bez finančních rezerv, bez poptávání nové práce, bez myšlenek, že půjdu na úřad práce. A pak druhý svět. V něm existuje finanční jistota. Mít příjem na to nejzákladnější a rozvíjet svou vizi.

Připadala jsem si jako malé dítě, které otevřelo vstupní dveře od baráku, ve kterém bylo zavřené fakt hodně dlouho. Konečně jsem se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlížela se kolem. S jasným cílem jsem se vydala k brance a plotu, který dělil známo a neznámo. Bezpečí, jistotu a oproti tomu naprosto nový prostor. Jako bych otevřela branku, ale těsně před tím, než jsem udělala krok ven, někdo mě chytl za ruku. Nabízel mi bezpečí.

Ten, kdo žije pouze ve světě materialismu, nepochopí mé myšlenkové pochody a rozhodnutí, která z nich vyplývají. Nejradši bych s nikým nemluvila o tom, co bude. Protože když o tom mluvím, cítím, že chci uspokojivě odpovědět. Ne kvůli mně, ale kvůli tazateli. Tak, jak se standardně očekává v tomto světě. Když nemám žádnou finanční rezervu, jsem si vědoma, že mám na sehnání práce pouze dva měsíce. Musím posílat životopisy, rozhodit sítě, pak se přihlásit na pracák. Nebudu si moct dovolit to, co chci, budu se muset omezit.

Když o tom s někým mluvím, stahuje mě to zpět jako černá díra. Mysl mi začne našeptávat, zda by opravdu nebylo lepší mít alespoň částečnou práci, nějakou jistotu a paralelně s tím si rozjet své plány. Jenže víš co? Já v tomhle světě už nežiju. Vím, že se to dá těžko chápat.

Jsme omezeni svou myslí i společenským nastavením toho, jak to tady funguje. Jsme vázáni na místo a čas. Jsme sešněrovaní ve svých životech, které jedeme podle standardních procesů a postupů.

Jenže právě ty mě dovedly až do stavu, ve kterém jsem teď. A já jsem se rozhodla v tom nepokračovat.

Vnitřní Architekt

Nízko vibrující emoce jako zklamání, smutek, zlost - blokují příchod potenciálních nových možností do našeho života. Zavíráme tím své pole a protáčíme v něm tyhle pocity, které na nás leží jako těžká deka. Jsme smutní a uzavření od okolního světa. A takový stav vyčerpává.

Okrádáme sami sebe o energii na produkci chemikálií spojených s emocemi, ve kterých nechceme být. Jsme naučení nedůvěřovat svému vnitřnímu hlasu, své intuici.

Prvních sedm let se náš mozek nachází na jiných mozkových frekvencích, což způsobuje, že do sebe absorbujeme informace z okolí a učíme se pozorováním. Po 7. roce života tedy máme v sobě zakódované všechny programy, abychom ,,přežili" v tomto světě. Stručně - vystudovat, začlenit se do společnosti, přijmout její pravidla, platit daně a moc neremcat.

A co když mám svůj sen, kterým se chci živit? Hm? A co když mi okolí říká, že to není reálné? V poslední době mám na mysli jeden citát, který zní nějak takto: ,,Neber vážně připomínky člověka, ke kterému by sis nikdy nešel/nešla pro radu." Toto jsou zlatá slova.

Co na tom záleží, co si myslí ostatní? Žijí v rybníčku svých programů a přesvědčení, skrz které mě nedokážou ,,zřít". Proč by tedy mělo záležet na jejich komentáři k mé situaci? Je na mně, zda informaci z okolí vpustím do svého pole a začne mi šrotovat mysl nebo ji nechám jen sklouznout po svém povrchu, aniž by se mě dotkla.

Každý z nás má uvnitř sebe Architekta. Někoho, kdo reaguje na okolí, ve kterém žijeme a přizpůsobuje nás tak životu v něm. Je to taková smyčka. Architekt dělá to, co mu posílá prostředí skrz mysl (myšlenky a emoce). Upravuje nás, abychom do prostředí zapadli co nejlépe. Nehodnotí, jestli je něco dobře nebo špatně. Pouze uzpůsobuje.

Možná, že víc než Architekt, je mi bližší označení Alchymista (o kterém jsem psala dříve (1) (2). Představila jsem svému Vnitřnímu Tvůrci plán, včetně pocitů a emocí vázaných k jednotlivým částem plánu. K realizaci vize v kvantovém poli je totiž potřeba energie záměru, kterou lze dodat prostřednictvím emocí spojených s představou.

Momentálně cítím absolutní štěstí. Sejmula jsem Architektovi trochu té zátěže ze zad, a tak se napřimuje a začíná fungovat. Postupně vše taví a přestavuje. Je třeba se rekalibrovat a vytvořit tak nového člověka. Novou osobnost, která nachází své místo ve světě.

Doposud vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti.

Katie, SimplyMyWorld.cz