Síla prostředí & Čas

23.08.2020

Zásadní volba

Když jsem pojmenovala tuto část ,,Síla prostředí", měla jsem na mysli, jak nás ovlivňuje vše kolem. Jak pozitivně, tak negativně. Jak si to vše nastavit, jak změnit, opustit to nefunkční, co nás ničí. Ale protože jsem doposud sama setrvávala v nefunkčním prostředí, které mě ničilo již několik měsíců, nepřispěla jsem do tohoto svitku ani čárku. Chtěla jsem, moc. Ale nešlo to.

Minulý týden v pátek jsem měla narozeniny a právě ten den jsem se vydala navštívit jednu blízkou bytost, popovídat si a nahlédnout na současnou situaci. Byla zde v práci varianta, že se vrátím zpět na místo, na které jsem nastoupila (z výroby do výzkumu). Ale toto pro mě už nebylo řešení a důvod zůstávat. A tak bylo rozhodnuto. V pondělí dávám výpověď, ať už se za mými zády rozhodne o čemkoli. Nic to nezmění.

Právě to pondělí nás ráno vyzvedával kolega a cestou pronesl, že v rádiu nebo kde, doporučovali, ať všichni zůstanou na svých současných pracovních pozicích za každou cenu. I za cenu života? Říkám si v duchu. Ne, už jsem se rozhodla. Protože šance, že se něco změní, je nulová. Jak jsme dorazili na halu, oznámila jsem, že končím a tiskla jsem potřebný papír.

Ale to jsem odbočila. Zpět tedy k myšlence prostředí. Původně jsem se chtěla zabývat prostředím pouze z hlediska, jak si ho uzpůsobit, změnit tak, abychom eliminovali to negativní a obklopili se pozitivním. Nyní mám za sebou zhlédnutí série videí od Dr. Joe Dispenzy a Dr. Bruce Liptona. A právě díky tomu mi došla jedna věc. Zásadní myšlenka.

Nadvláda času

Žijeme v čase. Vnímáme ho celý den. V práci. V tolik mám schůzku, do tolika musím stihnout daný objem práce. Celý duben a květen byly pro mě nesmírně stresující měsíce. Pořád jsem si musela hlídat čas. 100 x za den se podívat na hodinky, protože proces výroby má svá pravidla a je třeba je dodržovat. Minimum prostoru pro nadechnutí se, odpočinek. O klidném obědě se nedá mluvit. Od rána do večera ve stresu, abychom vše stihli.

Jsem typ člověka, který pracuje rychle a přesně za každé situace. Nikdy jsem nepotřebovala, aby mě někdo pobízel, nebo na mě tlačil. To jsem si uvědomila zpětně i ze zkušeností ve škole. Na střední, když jsme měli laborky z analýzy potravin, většinou jsem byla první nebo mezi prvními. To samé i na VŠ v tomto oboru. Nechci se tím vytahovat, spíš jsem to nikdy nebrala jako něco důležitého nebo vyjímečného. I když toto je vlastnost individuality. Není to samozřejmost.

Tím, že tedy přirozeně pracuji rychle a jsem u toho ve flow, veškerý tlak zvenčí mi snadno vyvolává stres. Nejsem uzpůsobená na vykonávání časově nereálných požadavků.

V práci jsem si bohatě zažila, že výsledek mohl být negativní, a to bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila. Testování surovin, od kterých nevím, co čekat. Testy jsem opakovala vždy s nadějí na dobrý výsledek. Zkrátka jsem si uvědomila, že jsou věci, které neovlivním. Zda to vyjde nebo ne. Když pak přijde časový tlak a já přitom nemohu zaručit, jak to dopadne, cítím se ve stresu. Nesu na svých bedrech, že musím splnit zadání do daného termínu, ale přitom nevím, zda to vyjde. Pracuji rychle, ale výsledek je negativní. Tak honem, další pokus. To ještě stihnu. A to vede k tomu, že jdu domů po čtyřech.

Poslední měsíce (12 hodinové šichty) jsem byla zase vyčerpaná už ráno. Dopoledne jsem ještě napálila a byla schopna vše kontrolovat. Ale v takové čtyři hodiny odpoledne? Po 9 hodinách fyzické i psychické práce?..

Ale nebylo to jen o času. Negativní myšlenky mě ubíjely v průběhu celého dne. Měla jsem před sebou objem práce, který by byl moc velký i pro Supermana.

Uvědomuji si, že jsem stále nerozvedla tu myšlenku ohledně prostředí, kterou jsem měla už dvakrát na jazyku. A sice tuto:

Vyrostli jsme v čase. Jsme zvyklí, že nějakou dobu zabere náš růst, pak základní a další vzdělání, abychom si našli práci, ve které budeme hnít až do doby, než odejdeme do důchodu. Přijali jsme myšlenku, že od malička stárneme, a jaký vzhled a zdravotní stav se váže k určitému věku.

Jsme taky zvyklí (protože to vidíme kolem sebe, v rodině i mimo), že od určitého věku není možné žít bez chemických léků a že člověk není schopný se postarat sám o sebe. Když jsem jednou řekla, že budu žít do 120 let a pak se rozplynu, je to něco, na co není současná společnost nastavená. Je to jako sci-fi. I když sdílím mnoho názorů a postojů, které jsou součástí kolektivního vědomí, některá přesvědčení mi přijdou až příliš omezující.

Trochu mi utekly myšlenky od té původní - o prostředí. Ale je toho tolik a vše je provázané, že to snad nevadí. Snažím se sdělit, jak jsme vázaní na ten čas (a nároky). A nemyslím tím přirozené vnímání času, které je součástí našeho cirkadiánního rytmu a řídí naše veškeré fungování (od východu do západu Slunce). Mám na mysli spíš čas na hodinkách nebo ve svých diářích.

Uvědomila jsem si, že když jsme zavření v této kostce času, jsme nuceni hrát podle jejích pravidel. Totiž, že všechno zabere nějaký čas. Ať v životě chceme cokoli. Lepší byt, vztah, práci, vydělat nějaké množství peněz. Vyrostli jsme v prostředí, kde pokud něco chci, potřebuji čas. A pokud chci stejný výsledek za kratší dobu, musím tomu věnovat víc úsilí a energie. Víc pracovat, víc se snažit, hnát to všechno před sebou.

(Už) nejsem Superhrdina

Po rozhodnutí odejít odtud, jsem odložila své náušnice s netopýrem. Ten se váže k postavě superhrdiny Batmana. Řekla jsem si, že to už stačilo. Už nepotřebuji být hrdina. Už mám toho po krk, honit se kvůli něčemu, co někdo jiný brzdí svým přístupem. Mám toho dost, dokazovat komukoli, co všechno stihnu. Už dost. Stačilo. Už to nemusím dokazovat ani sobě.

Víte, už nemusím dokazovat sobě ani ostatním, co všechno zvládnu, a proto si zasloužím pochvalu nebo ocenění. Než rádoby pochvala za mordskou práci, tak to radši nic. A tak jsem po dvou letech a pár měsících vystoupila z tohoto prostředí.

Mám mnoho programů, které mě omezují. Asi jako většina z nás. A je toho hodně, co postupně nahrazuji a budu nahrazovat novým (funkčním) přístupem. Tím, který mi dává mnohem větší smysl.

V tomto těžkém období jsem taky zjistila, že je třeba být k sobě upřímná, ale zároveň nekonečně laskavá a něžná. Můžu říct, že tělo si prošlo docela slušným peklem a mysl také. Už není třeba nakládat si na záda ještě víc. To nejvíc, co pro sebe teď mohu udělat je nadechnout se a být.

Žijeme ve společnosti, která je orientovaná na výkon. Odevzdáváme svou životní energii a čas. Plníme požadavky ostatních a za to dostáváme výplatu. Buď máme peníze a nemáme čas nebo máme víc času a nemáme peníze.

Kdo je orientovaný na výkon, bude chtít stále víc. A není špatné chtít víc. Rozhodně ne. Jen myslím, že orientovat se jen na hmotnou stránku je nedostačující. A to proto, že nejsme jen hmota. Jsme energie. Tady bych se ráda zastavila.

Bytost jako hmota vs. energie

Zda vnímáme sami sebe víc jako hmotu nebo jako energii záleží na našich myšlenkách, potažmo emocích, které se vážou k myšlenkám. Negativní emoce: Strach, bezmoc, vztek, lítost atd. vedou k tomu, že se víc uzavíráme do sebe a tím pádem jsme víc hmota. Pokud pak chceme ve svém životě něco změnit, ale jsme ,,hmota", žijeme více v čase. K tomu se vážou myšlenky, že pokud chci něco změnit, pak to zabere čas a obrovské úsilí. Pokud jsme už tak dost vyčerpaní z předchozích událostí, na této cestě (uzavření ve hmotě) se budeme jen trápit. Pak je tu další možnost. Vystoupit ze své vlastní hmoty a trochu si odlehčit.


Příště se dostanu k tomu, jak stres ovlivňuje tvůrčí potenciál a tělesnou biochemii. A taky vliv emocí na trávení. Další dílek skládačky zapadne na své místo.


Doposud vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti

Kniha Rekalibrace Lidské Bytosti je nyní k objednání.