Emoce a fungování organismu

24.08.2020

Tvůrčí potenciál

Cestou z nákupu mi přišla myšlenka, že stres blokuje tvoření. A pak, když jsem vycházela schody do druhého patra se mi vrátila další myšlenka, kterou jsem rozváděla už před pár měsíci - že od jistého okamžiku nestačí pouze vytvářet energii a odevzdávat ji na ,,špatných místech". Rozuměj místech, kde energie teče do kanálu, nevrací se.

Mohla bych rozvinout tu myšlenku o stresu a blokování potenciálu. Je to něco, co prožívám osobně už nějaký ten pátek, a to je také hlavní důvod, proč jsem dala výpověď v práci. Když jsem odešla z pozice recepční v gymu (první šichta) a nastoupila do současné práce, věděla jsem, co mě baví, ale myšlenkově jsem to ještě neměla docela uspořádané. Abych si řekla: ,,Tohle chci dělat, sem budu investovat energii." Tak nějak jsem se ještě hledala nebo na něco čekala. No ano. Čekala jsem na ty zkušenosti, díky kterým si vytříbím svůj směr. Ono to bylo těžký už tehdy, když jsem nastoupila. Ukončení vztahu, hledání nového bydlení, změna práce a teoretická část doktorských státnic na krku. Do toho jsem bohužel vyfasovala fyzickou práci ve výrobě, takže jsem chodila domů utahaná jako kotě. Ale pak jsem se vrátila do laborky, náš tým posílil a všechno se zdálo tak nějak lepší. Chvílemi jsem si říkala: ,,Prosím tě, vydrž tu." A pak jsem dostala úkol, který mě nesmírně bavil. Měla jsem do jisté míry volné ruce. A pak znovu, dostala jsem nový projekt. Myslím, že málokdo by dokázal s takovou vírou a odhodláním vyvíjet a nevzdávat se. Zkoušet pořád dokola. A přitom mě to bavilo.

Jenže pak se stalo, že mi práce začala ubírat příliš mnoho energie. A tady začal ten průser. Člověk má nějakou zásobu, takže je docela schopný tolerovat nějakou tu dobu pod zátěží. Dokonce jsem si řekla, že to opravdu zvládnu a víkendy jsem byla schopna se neskutečně zregenerovat a občerstvit. A tak jsem to tak dělala pár měsíců. Sice jsem byla hodně ve stresu kvůli časovému limitu a výsledkům, které ležely mimo mé schopnosti (jak jsem psala), ale psaní Prvního svitku mi poskytovalo dostatek sil. To kvůli němu jsem vstávala brzy ráno a po práci jsem si dala krátký šlofík a šla zase psát.

Jenže ani to se nedá dělat věčně. Pracovní rozpoložení (rychlejší tempo) by mělo posloužit k vykonání práce. Poté by se mělo tělo přepnout do režimu odpočinku, klidu a regenerace. Pokud si člověk v práci neustále hlídá čas, někdo na něj tlačí, má nereálná očekávání, to vše vyvolává stres. (Jsme na situace různě citliví.) Jenže stres neznamená jen, že prostě cítím, že jsem ve stresu (nebo jak to říct).

Tělesná biochemie

Stres ovlivňuje naši vnitřní biochemii a energetický systém organismu. Stres samotný je spouštěčem pro syntézu hormonů adrenalinu a kortizolu.

V případě adrenalinu to známe všichni. Ten stav bojuj nebo uteč. Začíná tlouct srdce, krev se přesune z trávicího systému do končetin. Tento systém nám je dán historicky naším vývojem. V případě, že vycítíme nebezpečí, vyskočí na nás nějaké zvíře a chce nás sežrat, museli jsme mobilizovat veškeré síly. Nebyl čas regenerovat. Měli jsme vteřiny až pár minut na to utéct, bojovat nebo rychle najít úkryt. Pokud byl poté organismus v bezpečí, mozek dostal tento signál a následně žlázy produkující stresové hormony byly utlumeny. Adrenalin tedy koloval naší krví jen po dobu nezbytně nutnou pro naši záchranu.

A nyní? Ještě ráno, než začne pracovní doba, jsou schopni lidé kontrolovat své emaily a všelijaké pracovní platformy komunikace. Oběd je též moderní spojovat s meetingy, jednáním s kolegy či obchodními partnery. Místo toho, aby si člověk konečně vydechl, v klidu si sedl, snědl své jídlo a podpořil trávení, řeší mezi tím 10 telefonátů. A večer? Když skončí pracovní doba a jdu domů, chci jít domů jako volný člověk. Pro mě je absolutně nepřípustné nosit si práci domů či vyřizovat pracovní záležitosti ve svém volném čase.

Pokud je práce, její prostředí nebo cokoli jiného příliš destruktivní a požírá naší energii, koledujeme si o malér. Jak jsem psala. V začátcích lze energetickou bilanci vyladit tím, že ji obnovíme děláním činností/ trávením času tak, jak máme rádi. Ale pak přišlo období, kdy jsem si uvědomila, že svou pracně načerpanou energii splachuji do kanálu.

Čím méně mám energie, tím méně síly na její obnovu. Jak se říká, i ke kvalitnímu spánku člověk potřebuje jisté množství energie. Protože sice se to nezdá, ale spánek je energeticky náročný proces. I pro budování nových sociálních kontaktů nebo udržení a rozvíjení současných vztahů je potřeba energie. Ke všemu v životě je potřeba energie. Životní síla. Bez ní nejsme ani my.

A jak se tak člověk nechá vláčet dál s nadějí, že přeci to nějak zvládne a že to bude zítra určitě lepší, prchá z něj život. A to doslova.

Jakožto lidské bytosti, tvořené z fyzického a energetického těla máme kolem sebe pole ve tvaru vejce. Toto pole je naplněno energií, odkud ji čerpáme a měníme na chemické substance, které vstupují do tělesných reakcí.

Vliv emocí na trávení

V případě nízko vibrujících emocí (stres, strach, pocit křivdy, smutek, vztek) vznikají v energetickém těle trhliny, odkud pak ztrácíme energii. Také naše energetická centra jsou přímo ovlivňována emocemi. Mohou být zpomalována, zrychlována (nedostatečná či nadměrná činnost), mohou být různě velká. A jelikož se tato energetická centra nacházejí v blízkosti endokrinních žláz, ty pak na základě toho dostávají pokyny k tvorbě příslušných substancí.

Nízké emoce mají vliv nejen na tato centra a žlázy s nimi spojenými, ale i na důležité orgány v těle. Toto rozebírá tradiční čínská medicína (hlavní orgány srdce, plíce, játra, žaludek, ledviny). Podle toho, jakou emoci s nízkou vibrací cítíme, je zasahován více či méně konkrétní orgán.

Zde je dobré uvědomit si, že fungujeme jako celek. Systémy se na sebe vrství, od jednotlivých buněk až po celé orgánové soustavy. Činnost jedné části těla je závislá na činnosti celku.

Pokud tedy dostanu do nerovnováhy například žaludek, může to být proto, že doslova nedokážu strávit nějakou situaci. Přenést se přes ni. V žaludku začíná trávení potravy a je pro nás zásadní. V dnešní době je poměrně častý problém s nedostatečnou tvorbou kyseliny chlorovodíkové. Ta je důležitá nejen pro natrávení bílkovin, ale díky nízkému pH (1,5-2) prostředí likviduje patogeny přijaté společně s potravou. Pokud žaludek nefunguje správně, patogeny, stejně tak jako nedostatečně natrávená potrava pak může působit nepokoje v tenkém střevě nebo dokonce otevírat jeho stěnu (vrstva buněk, která udržuje obsah střeva mimo vnitřní prostor organismu). Důsledkem toho může být narušeno vstřebávání živin či mohou vzniknout alergie a intolerancena určité potraviny. Přitom nejde o to, že by člověk musel nutně trpět touto poruchou, ale vyskytuje se v prostředí, které to způsobuje (opakovaně narušuje proces trávení a vstřebávání živin).

Prostředí je vším

A zde se vracím zpět k síle prostředí. Prostředí nás definuje. Od neviditelných vrstev (energetické vlny) až po naši tělesnou schránku. Když tedy řeknu ,,prostředí", mám tím na mysli úplně, ale opravdu úplně všechno. To viditelné i neviditelné. Od největších částí (celý člověk) až po ty nejmenší (atom a jeho elektrony, protony, neutrony). Emoce taky nevidíme a jen těžko bychom je proto mohli ignorovat.

Díky vlastním prožitkům nyní vidím také u druhých lidí, jak v jejich životech vše souvisí se vším. Díky tomu, co jsem dovolila sama sobě, aby se stalo. Díky opakujícím se vyčerpání, neschopnosti dobře spát a regenerovat, nemít sílu dojít na nákup a uvařit si, s kýmkoli se vidět a v podstatě nemít sílu na jakoukoli pomoc. I když jsem moc chtěla. Neměla jsem sílu si ani sednout a zamyslet se nad svou budoucností. Veškerá kreativní činnost se zastavila. Tělo zatuhovalo víc a víc a bohužel šla trochu nahoru i tělesná hmotnost.

Věděla jsem, že jsem ve stavu, kdy mám totálně zasekaná bedra a v nich stagnuje energie. Vůbec se nedostane výš, nahoru, aby vyživila zbytek těla. Mozek funguje na tak primitivní úrovni, jak jen je to možné. V podstatě mi šlo jen o přežití. Jen ne v džungli s predátory, ale v tomto století, desetiletí.

Abychom byli zdraví a prosperovali, tělo potřebuje regenerovat. Jako člověk se skládáme z bilionů buněk, ve kterých probíhá množství procesů, jejichž počet si lze jen těžko představit. A každý den, každý okamžik dochází k zániku nefunkčních (poškozených) buněk a vzniku buněk nových. Tedy právě za předpokladu, že jsme v prostředí, které je bezpečné, a v krvi nekolují stresové hormony.

Bohužel, pokud jsme velkou část dne obklopeni prostředím, které v nás vyvolává stres, může to přerůst až do chronického stavu. Když člověk přijde z práce úplně vyždímaný, jako by spadl do centrifugy a ví, že zítra to bude zase to samé, příliš mu to nepřidá. Namísto toho, aby po pracovní době zaklapl notebook, s ním i všechny pracovní záležitosti, věnoval se seberozvoji a konečně vypl, myslí na to, jak to všechno zvládne a možná, jak dlouho ještě.

Můžeme být naštvaní a frustrovaní, co se nám to děje. Nejhorší na tom všem je, že když člověk myslí na to, kdo mu co řekl nebo myslí na něco negativního. To totiž vytváří v těle tu samou chemii, jako když je jedinec přímo v té situaci. Mozek nerozlišuje, jestli se něco děje skutečně nyní nebo pouze v naší mysli. Takže i když v tom prostředí reálně nejsme, ale přehráváme si nějakou událost, která nás negativně ovlivnila, budeme cítit ty samé emoce (vztek, zlost, smutek). Tak cítím vztek, no a co? Jenže tím to nekončí.

Stresové hormony blokují či snižují uvolnění hormonu melatoninu, který nás večer utlumuje a navozuje ospalý stav. Ale nejen to. Melatonin je silně regenerační molekula, která podporuje opravné a detoxikační procesy během spánku. Když ke stresu přidám večerní sledování zpráv v televizi, misku chipsů a gauč, všichni víme, kam to vede. Přístroje vyzařující modré světlo - displaye televizorů, počítačů, notebooků a mobilních telefonů, nemají večer v naší blízkosti co dělat. Narušují totiž syntézu tak potřebného melatoninu (o tom jsem psala dříve). Někteří jedinci bohužel stále ještě usínají u zapnuté televize. A to je to nejhorší zvěrstvo, co může být. V kombinaci s mobilem pod polštářem a zapnutou wi-fi v bytě. Bohužel všechny tyto viditelné i neviditelné faktory tvoří prostředí a jejich účinky se nesčítají, ale násobí. (Více o melatoninu a světle jsem psala tady.)


Doposud vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti

Kniha Rekalibrace Lidské Bytosti je nyní k objednání.