Návrat rovnováhy & Dar chladu

03.08.2020

Je pondělí. První den, kdy ,,pracuji" z domova. Mým hlavním cílem teď je dostat ven co nejrychleji části knihy, které ještě nebyly zveřejněné. A začínám tématem navrácení rovnováhy.

O nutnosti znovu-začlenění přírody a činností, které byly přirozené pro naše předky, jsem psala už dříve (napříč celým blogem 2019 a 2020). Na to bych nyní ráda navázala. Nejedná se zdaleka jen o návrat k přírodě (například využití chladu, o kterém píšu), jako spíš k nám samotným.

(Ne)přirozenost dnešní doby

Když tvá prababička nebo babička svítila večer svíčkou či petrolejkou, pomyslel/a sis: ,,Babi, nezbláznila ses? Co to tady sakra nacvičuješ? Si rozsviť žárovku, nee?" Asi těžko, že jo. Bylo to přirozené. V té době.

Dnes nejen, že trávíme mnoho času uvnitř pod umělým osvětlením, ale ještě večer doma do posledních vteřin před usnutím do sebe pereme umělé světlo o vysoké intenzitě a pak čučíme do stropu, protože nemůžeme spát. Zatímco se grilujeme na posteli s kovovou konstrukcí v pokoji se zapnutou Wi-Fi a mobilem u hlavy, pomalu usínáme vyčerpáním. A když konečně zabereme, za chvíli začne řvát budík. Ranní kávička všechno spraví, že? Kopnu ji do sebe, rychle se oblíkám, výtah, nasednu do auta a valím do práce. Každý den. Víš, kam vede tahle cesta?..

Robert Moss, můj oblíbený autor snové literatury, pojmenoval jednu ze svých knih: Snění navrací duši. A podle mě zase akceptace přírody okolo nás (a soulad s ní) navrací rovnováhu. Tu přirozenou, původní, kterou máme zapsanou na úrovni DNA.

Jde o blokování či snižování vlivu toho, co není přirozené. Že je něco nyní normální neznamená, že je to přirozené. Že jsme změnili své standardy a odklonili se od přírody, si vybírá svou daň.

Z mého pohledu platí, že čím víc žiješ jako kancelářská krysa pod umělým osvětlením, jezdíš do práce autem, blokuješ denní světlo brýlemi proti slunci a tak dále, tím důležitější je neopomíjet činnosti, které tě budou navracet do rovnováhy.

To, co bylo dřív normální, je v dnešní době považováno za něco extra. Za sebe si upřímně myslím, že vzít si k srdci moudrost dávných kultur a svých předků, začíná být právě nyní jediná cesta k přežití a zachování funkčního světa pro další generace. A nejen to. Ani nemusím myslet tak dopředu. Co takhle prožít život ve zdraví? Kdo by nechtěl? Proč nám asi naši blízcí přejí zdraví při každých našich narozeninách? Protože víme, že bez něj není život.

Evoluci jsme jistě přežili díky schopnosti adaptovat se na okolní prostředí. Jenže jsme se dostali do bodu, kdy adaptace nemá už pozitivní efekt, ale spíš vede k degeneraci nás samotných. Odtrhnutí se od přírody a jejích přirozených cyklů, na nás má vliv. Nyní máme kolem sebe tolik pohodlí, že k přežití je třeba udělat krok zpět.

Možná proto přitáhly mou pozornost témata jako otužování, chůze naboso, přerušované hladovění, usínání a probouzení se v souladu s cykly světla a tmy nebo použití rostlin v terapii těla, mysli i ducha. To všechno nás vrací do rovnováhy, protože to máme zakódované v sobě. Jako třeba oheň. Kdo by nesnášel večerní posezení u něj? Oheň znamená bezpečí rodinného kruhu a teplo. To jen takový malý příklad z historie. Podobných mechanismů máme mraky. Nestíháme se přizpůsobovat obrovsky rychlému technologickému vývoji, a tak strádá naše podstata.

Obnova vnitřních sil

Obnova vnitřních sil je nedílnou součástí našich životů. Nepatří sem zdaleka jen noční spánek nebo večerní relaxování u televize, jak by se mohlo zdát. Tady jde spíš o snahu vědomé obnovy pomocí konkrétních úkonů a dalo by se říct, že to je ,,hackování sebe sama", tedy VĚDOMÉ obnovování kontaktu se sebou samými a naší sílou.

Tady (1, 2) jsou dva příklady, jak jsem trávila den (i více dní) k obnově síly. A to především té psychické. Protože můžeme být fyzicky silní jak lvi, když se ale cítíme psychicky na nic, tak je nám taková síla k ničemu. Také mi přijde, že psychická síla (např. tolerance vůči novým výzvám) se obnovuje mnohem pomaleji a složitěji než unavené tělo.

Chlad (+ tolerance v rámci dne)

Vystavení se chladu je jeden z možných způsobů, jak se vracet ,,k sobě". Proč se zmiňuji o chladu a otužování, když je léto? Protože právě teď vyhledáváme studenou vodu nejvíc z celého roku. Právě teď je ideální čas začít. Některá rána jsou chladnější - můžu se lehce obléct. Dá se použít studená sprcha. V případě, že je v rybníku voda, která příliš nechladí, dá se tam pobýt delší dobu bez pohybu, jít se koupat večer, když je chladněji atd. I teplo se dá různě obejít.

Začala jsem s otužováním v létě 2018 právě studenými sprchami a máčením nohou v lavoru s ledem. V září jsem přešla na koupání v rybníku, kdy byla voda ,,teplá" ještě docela dlouho. Jak přicházel podzim, ve vodě to bylo v pohodě, venku mi pak byla neuvěřitelná zima, protože foukal studený vítr. Většinou zabere jedno nebo druhé - voda nebo vítr.

(Zimní zápis.) Tolerance na chlad je dle mé zkušenosti větší ráno než večer. Tedy za předpokladu, že se kvalitně vyspíš. Dnes je poprvé ráno na nule, a tak jsem si řekla, že přeci jen půjdu v mikině. Ale když jsem vyšla do chodby, vyměnila jsem ji za tričko s dlouhým rukávem, které si ohrnuji. Už je to takový návyk, že ráno cítím chlad a chybělo by mi to.

Možná, že vyšší ranní chladová tolerance vyplývá z historie. Myslím z té dlouhodobé - evoluční. Jako malá jsem trávila velký podíl prázdnin na chalupě, kam jezdím doteď. Když bylo večer chladno, zatopili jsme v kamnech a usínali v příjemném teple. Přes noc klesla teplota v místnosti, takže jsme vstávali do zimy. Znamenalo to rozdělat oheň, zatímco jsme klepali kosu, případně vyběhnout ven pro dřevo do té zzz-zimy.

Ráno spíš zvládnu víc chladu, protože jsem odpočinutá, a ještě jsem neplácala vůli na různé úkony během dne. Večer jsem někdy unavená a hladová, už se mi nic nechce, a tak je pravděpodobnější, že mě denní porce chladu už mine.

Ještě donedávna jsem neměla ponětí o celkem zajímavém evolučním mechanismu. V teplejších měsících, když je ráno světlo, seřizujeme svůj cirkadiánní rytmus (střídání den/noc) podle světla. Zatímco v zimním období, když vstáváme za tmy, se seřizují naše vnitřní hodiny podle chladu. Světlo stejně jako chlad jsou impulzy pro náš mozek, že je ráno, čímž organismus dostane pokyn, že má začít fungovat.

I proto ráno první, co udělám v létě i v zimě je, že otevřu okno. Ovšem dle svých bádání opravdu toleranci na chlad do jisté míry ovlivňuje kvalita spánku. Pokud mi to ráno nevadí, je to potvrzení, že jsem spala dobře. Pokud se například ochladím večer a ráno se mi nechce, zároveň cítím, že si CNS (centrální nervová soustava) dostatečně neodpočinula na to, aby byla ochotna tolerovat další dávku mikro stresu v podobě chladu.

I příště budu pokračovat v nastolování rovnováhy, zabrousím do témat bio-energie, čas a prostředí...