Jak vypadal můj resetovací víkend a proč jsem ho potřebovala

04.10.2019

Žádný problém není bez příčiny. Často sdílím už jen výsledek. Hotovou věc, kterou jsem udělala, finální produkt. Dnes jsem se rozhodla jít trochu víc do hloubky a ukázat, co mě vedlo k nutnosti víkendového restartu své psychiky a nálady. Sdílím to proto, že je možné se už během jediného týdne dostat z toho nejhoršího. Pokud se nenechám ještě víc vysát a nebudu ignorovat fakt, že mi není dobře. Psala jsem o tom i na Instagramu. (A píšu o tom teď, protože dnes je pátek. Pokud se cítíš vyčerpaně nebo máš úbytek energie po pracovním týdnu, vyhraď si víkend pro sebe a zresetuj se. Nepotřebuješ k tomu kdoví co. V podstatě stačí být co nejvíc venku...) 

Jak to tedy postupovalo? Pondělí a úterý ještě tak nějak šlo. 25.9.19 (středa) jsem si zapsala: Byla jsem nastavená na ranní koupání, které jsem musela odložit. Plánuji jít o obědové pauze do lesoparku. Jídlo nestačí k doplnění energie, i kdybych ho snědla kvanta. Psychická vyčerpanost. Bez přírody to nedám. - Jenže jsem místo toho šla na oběd. Ten večer jsem šla spát vyřízená už v 20:30. Usínám a cítím se fakt na prd. 

26.9.2019 (čtvrtek) Ráno: Nejhorší je, že ani teď nemám lepší náladu a hlava je v tom samém módu, jako když jsem šla spát. Nedokážu to ničím přerazit. Vygradovalo i mé chození do gymu. Už se mi tam vůbec nechce. Asi je čas změnit prostředí.

27.9.19 (pátek) Ráno: Nálada je trochu lepší, než včera, ale pořád to není úplně ono. Chtěla jsem se jít koupat po práci, ale sekla jsem se tam a pak už bylo pozdě. Večer jsem odpadla vyřízená zase strašně brzy, takže jsem neměla čas v pohodě strávit večeři a šla spát najedená. Pak jsem se vzbudila v noci a vstala 2. den. Velký špatný.

28.9.19 (sobota) Budík mě budí v 6 ráno, vypínám ho a vstávám asi v půl 8. Budila jsem se hodně od včerejšího brzkého usnutí až do dnešního vstávání. Nálada nic moc, pořád nanic.

Je to o ničem, když je tělo odpočaté, ale mysl ne. Pocity z nepřívětivého týdne se navíc rozlezly i do mých snů a věděla jsem, že tohle opravdu není dobré.

Měla jsem dva sny. I díky nim jsem típla budík, neměla jsem chuť vstávat. Jeden z nich: To jsme měli někam letět s rodinou, ale já místo toho najednou seděla v autobuse, který jel úplně jinam. Věděla jsem, že to bude průser, protože nemám ani floka, abych se mohla vrátit zpátky. = Absolutní nezvládnutí situace, směru v životě.

Ranní rozjezd nebyl tedy nic moc, ale vykopala jsem se ven v 8:40 a vrátila se večer asi kolem 18 h. Šla jsem spát asi 22:20. Níže jsem rozepsala celý den, který mi tak pomohl se srovnat.

Ještě v krátkosti o 29.9.2019 (neděle). Vzbudila jsem se asi v půl 7 a vstávala asi za hodinu. Sny na dnešek byly zase poněkud zvláštní. Už nevím pořadí, ale jeden ze snů: To jsem byla nově v nějaké firmě a vždy mě poslali pro nějakou věc do komplexu budov, který tam byl. Velký areál se spoustou obchodů. Potřetí jsem měla sehnat autobaterii do nějakého náklaďáku. Vůbec jsem nevěděla, kam mám jít. = Bezradnost, nemožnost vyřešení situace.

A teď si jdu ustřihnout další kalhoty na kraťasy a vyrazím za rodinou (viz příběh níže). 

V sobotu ráno byla docela zima. Chtěla jsem jít nad Smíchovské nádraží, projít se po kopci a koukala jsem, že v Prokopském údolí je i nějaká voda na případné koupání. Vzpomněla jsem si, že jsem si půjčila od hory kámen pár let zpátky a slíbila jsem, že ho vrátím zpátky. Pak jsem se ale rozhodla, že vyjdu a uvidím, kam dojdu. Hlavně zvednout zadek a vypadnout, to je jediné, o co jde. Tak jsem šla směr Vyšehrad. Na začátku to nebylo moc veselé. Poté, co jsem vyšla, zatáhlo se a začalo pršet. Ne nějak moc, ale přeci jen. Šla jsem dál. A vyplatilo se.

Asi po půl hodině se začaly trhat mraky a objevovalo se sluníčko. Došla jsem na Vyšehrad. Byl tam Vegefest, tak jsem počítala, že si dám něco k jídlu. Když jsem tam dorazila, ještě nefungovaly stánky. Bylo asi kolem desáté dopoledne. Počítala jsem, že se tam najím a těšila jsem se na kafe. Chvíli mi bylo teplo, tak jsem sundavala čepici a vzápětí jsem ji nandavala, protože mi málem ulítla hlava ze studeného větru.

Vyšla jsem ráno na lačno a docela rázovala, takže když jsem dorazila na Vyšehrad, už se mi nechtělo nikam dál. Nechtělo se mi pokračovat v procházce, nějak jsem neměla sílu. Napadla mě alternativa. Vzpomněla jsem si, že v sobotu jsou trhy na Náplavce. Seběhla jsem z Vyšehradu dolů k řece. Procházela jsem si stánky a podívala se, co kde mají. Dala jsem si burger s trhaným masem, kousek buchty a kafe. Byla jsem nesmírně spokojená. Bylo to všechno taaak dobrý. A tak jsem se spokojená vracela přes Vyšehrad zpátky. Měla jsem v plánu stavit se doma pro kraťasy a vršek plavek na koupání a dojet do Uhříněvsi k rybníku. Někde kolem Vršovic jsem nasedla na tramvaj, kousek popojela. Došla jsem domů, sbalila věci na koupání a vyrazila k depu Hostivař. Čekala jsem na autobus asi 15 minut, ale to mi nevadilo. Byla jsem ráda, že si můžu chvilku vydechnout. Už mě docela bolely nohy. Cestou jsem poslouchala Podcast Brain we are s Liborem Mattušem o otužování.

Dojela jsem do Uhříněvsi a došla procházkou k rybníku. Svítilo sluníčko a byla jsem ráda, že mi nebude zima. Voda měla asi 17 °C a strávila jsem v ní 10 minut. Když jsem vylezla, zatáhlo se a začal foukat studený vítr. Paráda. Rychle jsem se osušila a oblíkla. Neměla jsem moc teplého oblečení. Vlastně žádné. Kraťasy a tričko s dlouhým rukávem. Narazila jsem si čepici, nasadila sluchátka a zapnula pořádnou vypalovačku, abych se následně zahřála rychlou chůzí. 

Po pár minutách vysvitlo sluníčko. Udělalo se zase teplo a tak jsem shazovala svršky. Vydala jsem se k autobusu. Co teď? Začínala jsem mít hlad a asi bych si docela ráda dala teplou polévku. V Uhříněvsi pracuji, takže vím, kam zajít. A tak jsem šla do vietnamské restaurace. Přes týden mají v menu někdy velkou polévku s krevetami. Ty ale nemám ráda a tak si dávám místo toho hovězí nebo kuřecí. Koukala jsem předtím, že mají i polévku s lososem, ale docela mě to děsilo a neměla jsem odvahu to zkusit. Tentokrát jsem se odvážila. Tahle velká polévka je mnohem výživnější, než Pho. Je v ní spousta zeleniny. A losos, který není uzený, takže se snadno tráví. Lepší volbu jsem nemohla udělat. Polévka mě neskutečně sedla a nakopla k další akci. Takže jsem se opět rozhodla, že je venku příliš hezky na to, abych se vydala domů. A tak jsem skočila na vlak a dojela do Vršovic. Z nádraží jsem si to pak štrádovala do Grébovky. Byla jsem nahoře na kopci a tak byla šance, že tam bude ještě nejvíc sluníčka. Začala jsem omezovat kafe večer, ale měla jsem na něj ještě chuť. A tak jsem si dala jedno malé. Trochu jsem se tam prošla a chvilku sedla na lavičku a sledovala slábnoucí sluníčko. Pak přišly mraky a byl čas vydat se domů. Na tramvaj to ale bylo moc blízko, tak jsem zvolila variantu B a došla na vzdálenější zastávku.

Celkem jsem tedy zvládla za tento den asi 25 kilometrů. Moje spokojenost a psychická pohoda vzrostla o 100 %. 

Nedělní ráno jsem se cítila líp, ale pořád to nebylo úplně ono. Takový ten pocit, že sotva ráno otevřeš oči, tak víš, že tě pořád někde něco tlačí. V neděli jsem jela k rodičům na oběd, který jsme uvařily společně s mamkou a pak jsem vyrazila ven. Trochu jsem se prošla, pak naskočila do tramvaje a dojela jsem někam ke Žlutým lázním. Protože bylo fakt hezky, nechtělo se mi trávit už ani minutu uvnitř vozítka. A tak jsem došla pro změnu zase na Vyšehrad. To bylo odpoledne. Courla jsem se tam kolem dokola, koupila si ledové kafe v nově otevřeném Bystro Café, sedla si na kopeček a vypnula. Seděla jsem přímo naproti téměř večernímu sluníčku, které bylo nízko. Sundala jsem si boty. Byla to neuvěřitelná pohoda. Když sluníčko zašlo za mraky, vydala jsem se domů. Tedy aspoň takový byl plán. Cestou jsem ještě neplánovaně vystoupila u Edenu a povedlo se mi pořídit si nový batoh. Ten starý se mi úplně roztrhal a byl zázrak, že mu neupadlo dno. Tohle je vždycky akce na dlouho, ale tentokrát se mi to podařilo během pár minut. Dorazila jsem domů zase asi v 6 večer. -Tak to byl můj resetovací víkend. Cítila jsem se o moc líp.  

Na pondělí se mi zdál další divný sen. Tentokrát jsem měla spočítat nějaké příklady z matiky, abych prošla. Snažila jsem se ze všech sil, ale nešlo to. Nakonec jsem se dozvěděla, že to bylo testovací kolo. Že se neznámkuje. Brečela jsem. = Opět něco nesplnitelného. Začátkem týdne si pamatuji ještě jeden fakt nechutný sen a to byl konec nočních hrůz. Doufám, že na dlouhý čas. 

Následující týden po víkendu jsem se snažila udržet - co udržet, spíš navýšit svou energii a zabránit jejímu úniku. Podařilo se mi to. Co všechno jsem pro to dělala, to už je na jiný článek :)

Díky, pokud jsi to dočet/a až sem. A pamatuj, pokud se necítíš komfortně ve svém aktuálním stavu, nečekej. Máš před sebou víkend. Udělej pro sebe cokoli bude potřeba a obnov své síly.

S pozdravem

...a kam teď?

Nech mi tu komentář :)