Svět potřebuje opravdovost, tak tady je kousek té mé...

15.06.2019

,,INSPIRACE, ODHODLÁNÍ, a PSYCHICKÁ SÍLA. PŘÍKLAD TOHO, ŽE KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE." Tak nějak mě popsali přátelé. Jsou to zlata, což? Pravdou je, že všichni máme svá temná období. 

A tenhle příspěvek je právě o pár příkladech, kdy ,,to nejde". Je to z období před rokem, kdy jsem se rozhodla pro online výzvu na 6 týdnů. Skončila jsem čtvrtý týden, ve zvláštním psychickém rozpoložení. Čtyři týdny bohatě stačili na uvědomění. Podstatné je, jak odlišně člověk přemýšlí a (ne)funguje, když je vyčerpaný, smutný a naštvaný kvůli své vlastní neschopnosti dodržet (nesmyslný) plán. Když mám možnost psát, vysypu ze sebe naráz úplně všechno. Je to rozhodně snazší, než to někomu povídat. Myšlenky mi probleskují hlavou tak rychle, že si pak musím zápisky zpětně přečíst a analyzovat.

Když jsem si ve středu kvalitně utrhala mozoly na hrazdě až na maso, řekla jsem si sama pro sebe: Aspoň je vidět, že jsem člověk z masa a kostí. Jo vážně. Takže... někdy jsem naštvaná na svět, kašlu na všechno a nechci nikoho vidět. Někdy se přežeru jako prase, spím přes den nebo ho proflákám. Už dřív jsem si říkala, že budu víc sdílet svůj stín. Začalo to tímhle příspěvkem a tady je pokračování (už osobnější).

(Pozor. Následující text obsahuje sprostá slova. Nemůžu je vymazat, protože by to pak postrádalo autenticitu. Tak to aspoň částečně vypípám ***). 

...že se někdy cítím na nic? To si piš. Tak třeba tady. Začátek 3. týdne online výzvy. Pondělí.  (6:00) Přemlouvám se hodně, ale vstanu. Nejradši bych vůbec nevstávala. To je v pr*eli. Fakt, že jo. Začíná nový týden a já mám sk**veně špatnou náladu. O víkendu jsem byla na chalupě. Nic moc jsem neudělala, hodně jsem spala. V noci i přes den. Jinak jsem ten čas víceméně proflákala. Včera jsem si říkala, že půjdu na tu hodinovou procházku v rámci výzvy, místo toho jsem si pustila film. U toho jsem snědla cuketové nudle, dojedla nakládaná rajčata s olejem, půlku Feta sýra a dva plátky knackebrotu. Pak jako desert 40 g vloček, lžíce kakaa a lžíce tekutého domácího karamelu. Šla jsem spát pozdě a v noci mě vzbudil nějaký pták, co mi řval pod oknem. Je to pro mě všechno teď zas nějak těžší. Nemůžu se pos*at z každé nečekané události. To bych nikam nedošla. Taky se necítím moc dobře, protože jsem se pořádně hýbala posledně v pátek. Takže mě už  teď (v pondělí) bolí záda jak prase. K tomu jsem vlezla na tu sku***nou váhu. Mám 62,7 kilo. Takže ve finále jsem na tom s horšími výsledky, než když jsem na to sr*la. No děkuju pěkně. To motivuje.

Do pátku to bylo všechno v pohodě, víkend jsem totálně projebala. Příště musím počítat s tím, že změna prostředí má vliv a předem si trochu připravit nějaký plán, jakou aktivitu zařadím, abych byla spokojená sama se sebou. Budu se i nadále soustředit na své hodnoty a cíle.

No, takže jaký je plán na dnešek, abych se z toho nepos**la? Za chvíli si půjdu dát studenou sprchu, abych se probrala. Pak se projdu do práce. S obědem uvidím, buď si něco vyberu v jídelně nebo asi nic. A večer mám sraz s holkama ze školy, to si určo dám něco dobrého. Budu taky muset nakoupit, nic tu nemám. Počítám, že se pak projdu ze srazu. Není to žádná štreka, ale aspoň něco. Jsem prostě zvyklá na pohyb a ten jsem o víkendu moc neměla. Myslím ten intenzivnější. Vážně jsem měla jít ven místo filmu. Ale stalo se. Lepší pěti minutový trénink, než hodina s notebookem. Tělo potřebuje pohyb, je to jeho výživa. Dnes mám dle plánu odpočívat, takže jsem ráda, že si tu procházku za včerejšek splním dnes.

Jsem dnes na přes držku. Je 21 h, jedu domu vlakem ze srazu s holkama. Musím si ještě trochu zacvičit, rozproudit energii. O víkendu jsem spíš odpočívala a strašně mi chybí pohyb. Možná i proto jsem dnes na pěst. Od rána. Ale zadělala jsem si na to už včera. Jeden den odpočinek je ok, ale i tak jsem šla většinou aspoň na procházku. Ale dva dni nečinnosti jsou moc. Anebo jsem tak otravná z toho hladu. A možná mi chybí moje vlastní tréninky.  2 dni bez pohybu a mám kóma. Možná šla nálada dolů i proto, že teď necvičím ráno. 

Jestli chceš číst dál, tady je zápis o týden později. Ze začátku 4. týdne výzvy. Pondělí. Aneb když mě začne štvát jídlo.

Vyrábíme a jíme produkty, které v jídelníčku dříve nebyly. Asi 80 % výrobků v obchodech je průmyslově zpracovaných. Vymysleli jsme lákavé pochutinky, polotovary šetřící čas. Výrobky, které na nás čekají klidně i půl roku v regálu. Vymysleli jsme mnoho výživových směrů a každý z nich je vždycky ten nejlepší. Bylo vydáno velké množství knih - kuchařek i knih zabývající se konkrétním výživovým stylem, který jediný nám může pomoci. A vymysleli jsme výživové poradce, kteří nás mají naučit jíst. Je to těžké, protože návyky mají silné kořeny. Předchozí generace nepotřebovali žádné výživové poradce. Lidé si sami produkovali hodně potravin, jídla bylo méně a taky bylo méně zamořené chemií. A dnes? Rostliny, které neviděly sluneční světlo, zelenina pěstovaná bez půdy pod umělým světlem. Všechna ta chemie z polí, podzemní vody, přidaná aditiva, aby ty výrobky vydržely co nejdéle a měly nějakou chuť. Ztrácíme schopnost řídit se selským rozumem a podle toho jíst.

Potřebujeme někoho, kdo nám řekne, jak máme jíst. Naše babičky a dědečkové i rodiče byli ještě skromní. Kam se poděl náš rozum během 1 generace? A kam to dospěje za dalších pár generací? Budeme tady ještě? Nepovede to všechno k samo zničení? Nebo z nás budou mutanti žijící na umělé stravě, která už nemá s přirozenou společné ani 1 %? Tady každý přebírá zodpovědnost sám za sebe. Tady nejde o to si přečíst další depresivní příspěvek. Jde o to uvědomit si, jak to tady teď doopravdy je. Začít u sebe. Máme možnost vybrat si a nabídka určuje poptávku. Když nebudeme kupovat braky, přestanou je vyrábět. Je to jenom o nás a každý z nás má tu moc vybrat si, co bude podporovat. Žádný výživový směr není ten správný kromě přirozené stravy. Takové, o kterou si tělo řekne. Vymýšlíme další a další kraviny, co se týče jídelníčku. I smoothies či odšťavňování a podobný debility. Pokud to teď začíná být průser, je čas jít proti času a vrátit se do místa, kde to bylo ještě v pořádku. A to samé, co se týká jídla, týká se i pohybu. Jsou to dvě strany jedné mince, které se navzájem doplňují.

O pár dní později. Sedím doma na karimatce opřená o skříň, vpravo mám Studentskou pečeť, vlevo kafe ve frenchpressu a vodu. Čokolády jsem snědla asi už 2/3. (O pár minut později.) A je snězená celá. Sladká jak prase. A samozřejmě, že jsem jí sežrala na autopilota... Přesunuju se ze sedění na zemi do ležení na posteli. Hm, tak si říkám, že teď bych si dala ten sýr, co jsem si koupila ráno a ten semínkový slisovaný chleba, co jsem si koupila kolem poledne. Jím jak kanál tyjo. Přes den to jde a večer prasečáky. Když ale vynechám ty prasečáky a budu zas jíst normálně, tak sním jídla ažaž a vejdu se v pohodě s příjmem. Nevím, jestli si to mám nalajnovat nebo naopak to nechat volnější. Potřebuju se zbavit zlozvyků. Prostě mám pocit selhání, i když bylo jasný předem, jak to dopadne.  Možná mě i vykolejilo to, že jsem chodila pěšky na halu a zpátky a teď jen na kancelář, která je blíž. Chybí mi ten ranní pohyb. Snad by to šlo, že bych chodila do gymu před prací. Moc by mi to pomohlo. Hlavně psychicky. (pokračování - Filosofické okénko)