Filosofické okénko

15.06.2019

Tento příspěvek navazuje na zápisky během doby, kdy jsem se pustila do online výzvy. Pokud nevíš, o co jde, klikni tady. Je 27. den od začátku, 21.7.2018. A tohle je zápis k dnešnímu dni. Z největších hlubin mé duše, bez ladu a skladu. 27 dní výzvy... a k jakým úvahám to vede? To se dozvíš, když budeš číst dál.

Pokud je předchozí večer průser, je vysoce pravděpodobné, že další den bude taky, pokud nevynaložím extra úsilí a vůle na to, to změnit. Jinak ztrácím energii, a pokud další den zase selžu (dle svého vnitřního měřítka), mám míň a míň energie. Jednoho dne se probudím a zjistím, že vůle je pryč. A já zůstávám uzamčená v pasti mých zlozvyků a bez energie cokoli změnit. Chci zpátky, tam, kde to bylo dobré, kde se mi dařilo, ale nevím, jak na to. A tenhle stav trvá tak dlouho, dokud nepřijde ,,zemětřesení zevnitř", které mě zastaví. ,,Hej, co to tady k čertu nacvičuješ? Koukej se vzchopit. Není čas na to, abys promarnila další okamžiky svého života tady dole. Ve tmě." Uvědomuji si, že je to tak. V hlavě mi svitne a mám pocit, že se probouzím po dlouhém spánku, během kterého jsem byla uvězněná v ledu. Kolik dní jsem takhle promrhala? To radši ani nechci vědět. ,,Dobře, tak já lezu," odpovídám. Drápu se na denní světlo. Dovolím si pustit do plic čerstvý vzduch a jsem rozhodnutá zase doopravdy žít. A takhle vypadá každá má smyčka světlo-tma, přežívání-žití, mrhání časem-využití každé vteřiny, smutek-radost ze života.

Ztratila jsem se ve svých požadavcích na sebe a ve svých myšlenkách a představách o tom, co bych měla a neměla. Mému vnitřnímu světu zavládl chaos, který postupně pronikal i do mého fyzického světa a každodenních (ne)úkonů.

Všechno mě to strašně škrtí. Ta dokonalost dnešní doby, která je nám neustále předhazovaná jako pravda. Mám po krk všech rad, co mám jíst, jak mám cvičit, co mám brát, jak mám spát. Miliarda doporučení a další miliarda naprosto protichůdných názorů. Nikdy nekolovalo po internetu tolik informací ohledně jídla. Co je pro jednoho mýtus, druhý na tom staví svou filosofii. Co je pro jednoho bullshit, druhý má na tom systému vystavený svůj systém a příjem peněz. Nejsem schopna držet se jakéhokoli doporučení déle než 3 týdny. Ten 3. už dodržuji horko těžko a cítím, jak mi ubývají síly. A 4. týden to většinou vzdávám. Rozpadá se mi vůle, psychika, mizí spokojenost a jakákoli chuť pokračovat. A proč? Protože se pořád za něčím ženu. Kdy stihnu trénink? Co sním? Budu spát dostatečně dlouho? Co když se nemám kde najíst? Co když plánuji trénink na večer, ale přijdu domů z práce po čtyřech? Co pak? Jak se s tím vším vyrovnat? Když nejde podle plánu jeden den, je to okey. Když 2 dni, začínám se cítit mírně nesvá. No a od třetího dne to je průser. Pak se na to pro jistotu vykašlu celý týden, protože prostě už nemůžu. Dál to neudržím. Radost se vytratila, cíle se ztratily v mlze. Motivace se rozplynula a já si říkám, proč to všechno do háje dělám. Řekněte mi, kdo nebere jako své osobní selhání, pokud sejdeme z cesty, která vede k našemu vysněnému cíli? Každý chce být úspěšný. Jenže úspěch ne vždy znamená štěstí. A tak zjišťuji, že chci být hlavně spokojená sama se sebou.

Každý den můžu udělat rozhodnutí, ze kterých budu mít radost hned. Ne někdy v budoucnu. Až něčeho dosáhnu, budu šťastná - to je prchavé štěstí. Skutečné štěstí je v maličkostech, v rozhodnutích, která generují sílu na další rozhodnutí.

Tolik lidí vydělává na tom, aby předali ostatním svou filosofii stravování/cvičení a životního stylu celkově. Ale nikdy to není úplné. Nikdy to není ušité na míru. Vždycky musíme jít a zkoušet jednotlivé směry, odchylky a zjišťovat, které k nám pasují, a prosperujeme na nich, a které nám nic nepřinášejí. I já chci lidem pomáhat a být tady pro ně. Jenže... budu jim psát jídelníček, když ho sama nejsem schopná dodržet? Asi těžko. Chce to úplně jiný přístup.

Nejdůležitější není jíst zdravě na 100 %, počítat příjem, mít naplánované tréninky do mrtě, vařit jak blázen 3 jídla denně. Ne. Nejdůležitější je být spokojená. Dělat věci tak, abych byla spokojená a vědět, proč to dělám. Jsme lidi, živý organismus, který se neustále vyvíjí. Naše emoce mají podobu vody a proměňují se velmi rychle. Někdy z vteřiny na vteřinu. Není to o tom říct si: Až budu mít tohle a tohle, tak budu šťastná. Neříkám, že jsem pořád šťastná, ale mít dobrý pocit z věcí, které udělám, mi přijde důležité. Nemyslím tím nedělat chyby, kdepak. Ale rozhodnout se tak, abych dostala jako zpětnou vazbu dobrý pocit z vykonané práce. Když vím, že něco skončí průserem a budu si to vyčítat, přijde pokles energie. To přece nemůžu vědomě chtít. Proč se vědomě ruinovat? Zbytečný.

Tak to je konec dnešního filosofického okénka. Co říct na závěr?