Systémové přetížení a trocha dat

30.11.2019

Je poslední den v listopadu, večer. Sedím v pokoji na tatamech, vedle sebe mám zapálenou fialovou svíčku, kterou jsem si pořídila už v roce 2013 a říkala jsem si, že ji zapálím, až přijde čas. Dnes jsem si na ni vzpomněla a vytáhla ji ze skříňky. K tomu tady pálím trochu šalvěje s vonným dřevem a poslouchám klidnou hudbu.

Ačkoli nemám tušení, co z tohohle vypadne, cítím, že je čas zase ze sebe vysypat pár myšlenek. A tentokrát se ani nejedná tolik o myšlenky, jako rekapitulace událostí, které vedly k mému aktuálnímu stavu. A to je vyčerpání v kombinaci s teplotou, kdy se střídá nevysvětlitelná zima s přehřátím. A to hlavně během noci.

V chystané knize píšu o tom, že poločas rozpadu nás samých může být i jeden jediný den a ať se někdy snažím sebevíc, přijde okamžik, kdy se všechno po... ehm. Pokazí.

Věděla jsem, že přijde okamžik, kdy se můžu cítit hůř. Ale teď? Proč zrovna teď? Všechno bylo tak skvělé a myslela jsem si, že jsem tak našláplá, že můžu drtit skály pohledem. Nemyslím tím fyzicky našláplá. Spíš, že se mi fakt dařilo. Naprosto jsem si srovnala cirkadiánní rytmus. Budila jsem se bez budíku. A to velmi brzy. Třeba i ve 4 hodiny ráno. Spala jsem kratší dobu a budila jsem se totálně zregenerovaná a odpočinutá na 100 %. Dokonce jsem přestala courat v noci na záchod (oujé, velká výhra). Když jsem si večer po práci dala power nap na 90 minut a pak vstala, vytvořila jsem si časové okno na (svojí) práci a šla spát za 2-3 hodiny. Naspala jsem si část noci, vzbudila se dřív a měla tak i ranní okno na psaní knížky. Tím mi vzniklo dost času navíc. V tomhle režimu jsem fungovala naprosto skvěle. Dokonce jsem se párkrát tak zregenerovala, že jsem se ráno probudila v neskutečném stavu flow. Takovou bdělost jsem nikdy předtím nezažila a energie mi vydržela po celý den. Ráno mohla být zima jaká chtěla, vyrazila jsem v triku a bylo mi to fuk.

Listopad? Totální MORDOOR. Bohužel to netrvalo věčně.  Přišlo psychické vyčerpání z práce. To pak na nějakou dobu pominulo. Než přišel listopad. Přestože jsem trávila víkendy maximální regenerací, procházkami, pobytem na sluníčku a čerpáním energie, už během prvních dvou pracovních dnů byla síla tatam. V kanále. Pracuji od půl 9 do 5. Do šesti jsem většinou doma. V tyhle dny jsem se doplazila domů, najedla se a šla si lehnout v 7. Prostě jsem nemohla. Vůbec. V úterý večer jsem se cítila totálně vyčerpaně. A středeční ráno? Když mě probudil až budík po skoro 13 hodinách spánku, bylo mi jasné, že je to průser.  Myslela jsem, že se rozbrečím. Cítila jsem se teplotně, úplně vyřízeně. Přestože jsem spala extrémně dlouho s nadějí, že to pomůže, tělo nebylo vůbec odpočaté. I když jsem pak šla na oběd a procházkou do lesa, trochu se dočerpat, večer jsem zase přišla a padla. Naprosto nepoužitelné ještě kamkoli jet a cokoli řešit. Domů, klid, pokoj, nedutat. Snad poprvé v životě na mě dolehlo tak mocně, že nesvítilo sluníčko několik rán a ani přes den, kdy bych se mohla maličko dobít. 

Spánek byl rázem na šrot. Kvalita příšerná jak nikdy. Regenerace téměř nulová. Rozhozené trávení a časování hladu. Když jsem šla ve středu do práce, věděla jsem, že to bude průser. Cítila jsem se totálně rozložená. A tak jsem se ráno rozbrečela při tak banální otázce, jak se mi spalo. Říkala jsem, že se nic nestalo. Jenom, že fakt už nemůžu. Že jsem strašně vyčerpaná. Aby ne. Měla jsem teplotu. Šla jsem spát a doufala v lepší regeneraci, ale budila jsem se x krát za noc a ráno stejný stav. K ničemu. Na šlupky.

Výdej energie na mnoha úrovních. Když jsem byla na 3. víkendu Univerzity, vedlo mě to k zamyšlení. Jak je možné, že se cítím tak strašně unavená? Došlo mi to. Člověk má pracovat buď fyzicky (ideálně venku na světle, což je přirozené z hlediska historie) a mít čistou hlavu nebo pracovat mozkem, například při práci na počítači (kdy tělo odpočívá). Je potřeba mít na paměti, že i kancelářská práce nás stojí velké množství energie. V mé pracovní náplni se slévají obě oblasti a (bohužel) ještě dost navíc.

Běhala jsem celý den po laborce tam a zpátky, nosila předměty, pracovala s přístroji. Celý den na nohou. Do toho žrala vysokou dávku energie má pozornost, protože jsem celý den navažovala suroviny na desetinná místa na analytických vahách. Když mám do toho rozdělaných víc prací naráz a jsem pod tlakem nejen kvůli tomu, abych všechno stihla, ale taky aby to všechno vyšlo tak, jak má, každý další požadavek už je totálně nad rámec mých kapacit. Byť je to sebemenší prosba. Ano, jsem člověk a mám své limity.

Ne, opravdu nejsem stroj. To, že stihnu velký objem práce za krátký čas (s čím se někdo crcá celý den) neznamená, že jsem perpetuum mobile a že nepotřebuji kvalitní regeneraci.

Enormní nárůst aktivity oproti období tréninků a přepálení těla. Problém nastává, když je tělo přetížené tak, že není schopné regenerovat a doplňovat ztráty. Je to paradoxní situace. Odpočíváš, ale není to efektivní.

Říkala jsem si, jak je to možné, že jsem předtím v pohodě měla sílu i na tréninky a teď přilezu domů a padnu. Když bych vypustila výdej z hlediska kalorií, podívala jsem se na aktivně strávený čas od února až doteď. Zejména poslední měsíc mám totiž pocit, že mám za těch 8 pracovních hodin dvojnásobnou směnu. A ono jo.

Průměrný aktivně strávený čas/den: Únor až červen +/- 5 h, červenec 7 h, srpen 6 h, září 6 h (poslední trénink), říjen 7,5 h, listopad 9 h. Aha? Nutno říct, že říjen a listopad byly absolutně bez tréninků. Pohyb byl cesta ráno na autobus/večer domů + někdy malá procházka během obědové pauzy. Nacpat do toho ještě trénink po práci? Absolutně nad mé kapacity. A je sakra rozdíl mít pohodový pracovní den + večerní hodinový trénink nebo 9 aktivních hodin naráz (s pauzou na oběd).

Ještě podrobněji po týdnech doba aktivity/spánku po týdnech.

  • Září doba aktivity 4:53 - 6:40.
  • Říjen doba aktivity 6:08, 5:45, 14-20 aktivita/spánek 7:32/9,06, 21-27 9:30/7:35 (srovnání CR). 
  • 28. říjen-3. listopad 8:54/6:27, 4-10 10:17/6:42, 11-17 8:36/8:18 (CR a energie stále ok),
  • Listopad 18-24 8:10/9:01, 25-30 8:38/9:01. Tedy poslední 2 týdny převažuje doba odpočinku nad dobou aktivity. I k usnutí je potřeba určitá hladina energie. A i když jsem se pokoušela dospat se večerním šlofíkem, což předtím v pohodě stačilo a fungovalo to, teď ani náhodou. Vzbudila jsem se a odpočinek neměl žádný efekt. Takže jsem šla do hodiny zase spát.

1.10. - 17.11. spánek 7 h 17 min, 22:00 - 05:15. Regenerace úplně v pohodě. 18.11. - 30.11. spánek 9 h, 21:00 - 6:00. Regenerace hodně snížená. Ranní  i denní hladina serotoninu absolutně na nule. Tím pádem opravné procesy přes noc na nule.

DEBILNÍ zvyk těžit z lidí energii. Nedávno jsem si pustila první díl filmu Matrix. Viděla jsem ho už několikrát, ale nějak mě minula jedna myšlenka. Totiž že když nebe zakryly mraky, stroje vymyslely, jak získávat energii. Lidské tělo vyprodukuje za den více energie, než 12 W baterie. A tak stroje začali pěstovat lidi kvůli energii, kterou pak používali pro sebe. 

Poslední dobou vidím a slyším kolem sebe, že lidé těží energii ze sebe navzájem. Už nestačí pro někoho pracovat a že děláte dobře svou práci. Ne. Nutí vás jít za své hranice a zkouší, co jste ochotní ještě zvládnout. A když nemůžete? V pohodě. Nahradí vás někdo čerstvý. 

Tak mi přijde, že někteří lidé zapomněli, že jsou lidmi. Myslí si, že všechno můžou neustále hrotit a tlačit před sebou. Jestli oni jo, tak já tedy ne. Říkala jsem si, že nejsem žádný důl, aby ze mně kdokoli těžil energii a mou životní sílu. Nejsem sakra žádnej důl, kterej můžeš zruinovat a pak zatopit vodou.

Jsem člověk a mé kapacity jsou omezené. Ty fyzické i psychické. Po jejich vyčerpání pod kritickou úroveň se sebemenší banalita neobejde bez vyplavení pořádné dávky stresu a vzteku. Takové to když si řekneš: Tak to už si ze mě dělají fakt pr... Je to něco k udivení? Vůbec ne.

Co tím vším chci říct? Ani nevím. Asi jen, že jsou lehčí a těžší období. A i když máš třeba zrovna to těžší období (jako já), nejsi v tom sám/sama. Je důležité si to uvědomovat, protože jedině tak s tím lze něco dělat.

Vím, že tohle je pro mě lekce, až budu do budoucna pracovat s lidmi. Protože může ke mně přijít totálně vyčerpaný člověk. A říct mu hele vyspi se, ať nabereš sílu - není to pravé řešení, když vidím, jak jsem si během dvou týdnů totálně nabourala celý režim. A to šlapal jako hodinky. Teď už chápu, že bude potřeba jít ještě dál a rozkrýt víc věcí naráz, abych získala celkový obraz.

Děkuji za to. Však já se z toho dostanu.

...a kam teď?

Nech mi tu komentář :)