Odlehčit si
Tak přecijen je čas na další sdílení. (Navazuji na předchozí články Nové ráno / Hrneček Světla a Přechod do nové Reality .)
Do meditace usedám s nějakým záměrem, který si volím předem. Někdy nejsem plně schopna najít vhodná slova. To ale vůbec nevadí, protože záměr se velmi rychle vykrystalizuje sám. Nová informace buď přijde anebo ne. Vždy tak, jak je právě třeba a toto je něco, co neřídím já - je to řízeno. I když je pravda, že pokládání ,,těch správných otázek" může pomoci nasměrovat vědomí směrem, který mě nyní zajímá.
Dnešním záměrem bylo propojit se se svou vnitřní inteligencí. Tou, která řídí veškeré procesy v mém těle. Přišlo mi, že záměrem je nejen propojit se, ale vytvořit společně odlehčenou verzi mě samotné. Je to další část ze skládačky mé nové reality, do které jsem přešla před pár dny.
Na jednu stranu mi přišlo vtipné, když mi přišel přídavek k mému současnému jménu Katie: ,,Lite". Jako u mobilních telefonů. Verze Lite nebo Pro. Lite většinou postrádá nějaké parametry, bývá okleštěná - například menší baterie nebo jiný fotoaparát. Já to ale vnímám odlišně. Slovo ,,Lite" mi přišlo právě jako odlehčená verze sebe sama, v tom nejlepším slova smyslu. Není nic navíc a taky nic nepřebývá. Je to verze mě samotné, která je zbavena všech zbytečností.
Mohlo by se zdát, že odlehčení se může týkat jen těla a jeho hmotnosti, ale není tomu tak. Toto odlehčení se týká celého mého bytí a to jak hmotného, tak i nehmotného. Všichni víme, jak mohou být některé energie a emoce těžké, přestože ,,hmota je zachována". Snad každý ví, jak se cítí lehce, když se například svěří svému blízkému příteli o tíživých pocitech nebo zvládne vyřešit těžkou životní situaci. Víme, jak lehce se cítíme, když jsme zamilovaní nebo když se necháváme nést v proudu života.
Takže vyjádření ,,Lite" se mnou rezonovalo od prvního okamžiku. Zamilovala jsem se do něj a mám pocit, že bych stěží našla trefnější vyjádření toho, co se právě děje. Zní mi dost zvláštně, když to píšu, protože mám pocit, že tohle jde tak trochu mimo mě. Je to teprve čtvrtý den od přenesení se do Nové Reality a můžu říct, že je to sakra hodně znatelné. Záměr byl vyslán a tak mám pocit, že se postupně víc a víc formuje. Přicházejí témata a samy se přede mnou otevírají. Vyjímám z nich to, co cítím, že je potřeba a začleňuji toto do svého nového života.
Někdo by možná mohl namítnout, že žiji v iluzi a obelhávám sama sebe. Na to mám jedinou odpověď (a neříkám to poprvé):
Tvůj život se řídí tvým přesvědčením a tím, čemu věříš. Tím, čemu dáváš důležitost.
To je vše. Když chceš ve svém životě něco změnit, opravdu změnit, upřímně a z hloubi sebe... Začíná to vizí o tom, co si přeješ. Formuješ svou představu o novém životě. A pak si představuješ, že to už máš, že už jsi v tom stavu, tou bytostí. Že tak už žiješ. Teď. A ten pocit, který zažíváš při této vizi, se přenáší do tvého každodenního života a ovlivňuje tvé volby. Tvá vize dostala počáteční energii - hybnou sílu záměru - a nyní tě vede.
V tomto ohledu si velmi ráda připomínám větu od mého oblíbence Dr. Bruce Liptona: ,,Fake It till you make It." - To znamená chovat se tak, jako by naše vysněná událost či změna již nastala.
Běžný přístup vizualizace spočívá v tom, že si představuji sama sebe v situaci, kdy mám to, co jsem si přála / jsem tou, kterou jsem si přála být. Zde leží jistě silná energie, se kterou jsme spojeni skrz své pozitivní emoce (které cítíme, když se spojujeme v touto naší vizí).
Pak je tady ještě, řekněme - ,,vyšší level vizualizace". Spočívá v tom, že se dívám ,,za situaci, která již nastala". Běžná vizualizace je o tom, že si něco přeji a v té vizualizaci toto již mám. Tam to končí. Rozšířená vizualizace spočívá v tom, jít za tento okamžik. Jít za okamžik, kdy toto již mám. Co se děje dál? Klíčová otázka.
Napadá mě, že právě možnost jít ,,za splněné přání", mě teprve otevírá tomu, zda je mé přání opravdové. Zda je to opravdu to, co si přeji. Uvědomit si, co skutečně cítím. Bylo mým cílem splněné přání (= teď jsem šťastná) nebo to, co následuje poté? Co je za tím vším? Proč si přeji to, co si přeji? Pokračuje to někam dál? A taky: Zapadá nějak toto přání do mého konceptu života? To jsou, myslím, velmi dobré otázky.
To, co mě pojí s vizí, není jen vizualizace samotná - tedy obraz, který si představuji ve své mysli. Ale především pocity, které cítím v celém těle a srdci. Napadá mě, že takto fungují i vzpomínky. Samotný obraz bez pocitů, které se k němu vážou, by byl prázdný. V podstatě nevím, zda něco takového existuje, protože naše ,,filmotéka" je propojena s emocemi. A řekla bych, že i ,,neutrální pocit" k nějaké uplynulé události či člověku, je pořád pocit. I postoj ,,jsem v klidu vůči tomu, co se stalo" - je pocit.
Jako lidé máme rozvinuté různé schopnosti. Co se týče tvoření reality, někdo ji spíše vidí a někdo spíše cítí - na úrovni emocí, pocitů. Pokud by bylo možné tvořit jen na základě vizualizace, byli by znevýhodněni ti, kteří mají více rozvinuté cítění, než obrazotvornost. Naštěstí tomu tak není.
Myslím, že každý z nás má co odhodit ze svého batohu a propustit ze života. Nechat to být, nechat to jít. Aby, jak se říká, vznikl prostor pro to nové. A to malé zamyšlení nad vizualizací... Třeba ti přiblíží to, co si přeješ, na dosah ruky. Pak už jen stačí se pro to natáhnout :)