Vztahy, projekce a komplementarita

28.08.2020

Vztahy a ryzost

Je to už nějaký ten pátek, co jsem se věnovala rozvoji v oblasti vztahů. Vlastně nevím, kdy naposledy to bylo (když nepočítám pár setkání v posledním cca měsíci). Tak mi dochází, že právě vztahy jsou oblast, ve které se nyní můžu rozvíjet. V podstatě jsem jakékoli vztahy ne-záměrně udupala. Zašlapala jsem je hluboko do země pod tíhou nezvládání svého vlastního života (respektive ignorací volání duše). Přitom vím, že vztahy jsou pro mě nejen důležité, ale taky je to mé celoživotní téma.

Řekla bych, že nevím, jak k tomu došlo, ale lhala bych sama sobě. Spíš jsem si neuvědomovala, že se to děje, protože moje pozornost byla zaměřena na zcela jiné téma. Když jsem byla v režimu ,,Přežití", neměla jsem ani pomyšlení na jakékoli setkání, návštěvy a dialogy. Prostě jsem na to neměla kapacitu. Mentálně, fyzicky a ani energeticky. Přitom právě v těžkých chvílích bychom kolem sebe měli mít někoho, s kým můžeme danou situaci probrat. Můžeme získat náhled, třeba i řešení. Ale to se mě netýkalo. Byla jsem tak vyřízená, že mě napadlo jen málokdy o tom s někým mluvit.

Mám pocit, že se teď můžu hodně naučit skrz jednu bytost. Právě ve vztazích. Na začátku mě to důkladně profackovalo, ale teď už vím, proč. Protože jsem se chytila do iluze. Je velmi těžké a zároveň - řekla bych pokročilé, setkat se s někým a nemít očekávání. Neprojektovat si do druhého své představy a místo toho ho vidět ve své ryzosti a originalitě. Nyní to vidím zase o maličko reálněji.

Došlo mi, že nemůžu zachránit nikoho na světě. Ať je mému srdci sebevíc bližší. A to, i kdybych byla ochotná se kvůli tomu přetrhnout. Ukázalo se mi to už na začátku, ale troufnu si říct, že jsem to pochopila aspoň maličko až teď. Strkala jsem totiž nos do věcí, do kterých mi nic nebylo. A bolelo to hodně. Na dva dny mě má mysl totálně vyřadila z provozu. Měla jsem iracionální návaly smutku a měla jsem pocit, že mi snad zkratují obvody v mozku. Snad mě to ponaučilo. Můžu tu být, vyslechnout, zkusit poradit ze své zkušenosti, pozvednout. Ale ne zachraňovat.

Tohle je i energetická záležitost. Vím, že kdybych pokračovala ve svém původním nastavení (jak mi říká mamka ,,Pes Záchranář"), zničilo by mě to. Jaký by byl výsledek? Žádný. Protože každý z nás je svobodnou bytostí, se svými volbami a cestami. Možná můžu poskytnout nějaký náhled na situaci. Ten ale nemusí být přijímán jako ,,pravda" daným člověkem.

Byla bych schopna v tom okamžiku sejmout ze zad druhého ten balvan a nést ho sama. To ale pak znamená, že zamáčkne do země mě. Přebírat na sebe práci druhých není efektivní. Místo toho, pokud bude druhý chtít a bude to v souladu s mou existencí (rozuměj, bude to pro mě psychicky v pohodě), místo přebrání balvanu mohu dodat odvahu. A kdoví. Třeba ta bytost pak sama protřídí svůj batoh a rozhodne se, s čím půjde dál. Jak s oblibou říkám, vyhází šrot a přibalí si to, co cestu usnadní.

Pokud se mi někdo líbí, rozehrávám na jednu stranu krásnou a na druhou stranu nebezpečnou hru. Být spolu a nemít domněnky. Těšit se na setkání, ale neviset na nikom. Nedělat si iluze a pustit v momentě, kdy je to třeba. To je velmi těžké. Když je v tom procesu srdce, emoce, přání a touhy. Ale je tu něco, co mi snad trochu otevřelo oči právě v tom mít otevřené srdce bez nároků. Co to je?

Vize komplementární bytosti

Vize. Když si vizualizuji, že potkávám bytost svých snů a jsme spolu a cítím všechny ty emoce a krásné pocity, jako by to už bylo. Už se to děje. Myslím, že právě toto mi pomůže se přenést přes všechny ty iluze, které si tvořím. Protože když ji potkám a něco mezi námi vznikne, přeji si, aby to ,,byla ona". A pokud není? Vím, že ,,ta opravdová" někde je. A to mi pomůže překonat ,,ztrátu" té současné bytosti.

Nevím, jestli to nepíšu příliš složitě. Jde o to, že nevím, zda tato současná bytost, se kterou se vídám, je ona (ta má vysněná) anebo není. Ale pokud se pustím iluzí a očekávání, pokud by se například rozhodla, že se již dál nechce vídat nebo bychom v tom přestaly vidět smysl, mám tam někde v hlavě i ve svém energetickém poli jistotu, že ,,ona, ta skutečná, tady někde je". Čím méně iluzí a očekávání, tím snáz je možné jít dál. A přitáhnout si k sobě tu ,,komplementární bytost".

Slovo ,,komplementární" se mi líbí. Doposud jsem ho nepoužila v tomhle kontextu. Používá se v souvislosti s DNA a jeho čtyřmi bázemi (purinové a pyrimidinové), které se kombinují navzájem v přesně daném vztahu. Když se vlákno DNA dvoušroubovice rozmotá, vytvoří se komplementární vlákno a DNA se znovu svine. (O tom jsem psala v Druhém Svitku). Podobně to vnímám, když se potkají dvě komplementární bytosti. Prostě k sobě sedí.

Ještě před pár dny jsem měla velmi těžký čas a pocity na mě visely jako těžké provazy. Nyní je to docela jiné. Přeji si mít kolem sebe tu ,,komplementární bytost", o které jsem psala. Je to krásný a nádherný čas. Ty pocity, emoce, sdílení. Ale 100x víc radosti a naplnění mi přináší, když něco vytvořím a předám dál. Je to něco, co bude asi vždy má absolutní priorita. Ne proto, že jsem se rozhodla, ale protože to tak cítím. Umožnění si projevování sebe sama je nejvyšší forma. Nejvyšší možná varianta, jak zde naplnit svůj život. Cítit se šťastně.

Jak došlo k takovému obratu? Včera se mi myslím podařilo odfixovat svou pozornost od jedné bytosti. Už jsem psala o tom projektování si svých představ do druhých. To může vést ke zklamání a bolesti. Ano, možná mě čekají nějaká setkání, ale nejsem svázaná. Cítím se svobodněji.


Doposud vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti

Kniha Rekalibrace Lidské Bytosti je nyní k objednání.