Film ,,In time" a co si z něj vzít

11.09.2019

(Tenhle příspěvek jsem začala psát dnes ráno a měla jsem hotovo na 90 %. Teď je sice už po 10. hodině večer, ale protože mám fakt ráda autenticitu, rozhodla jsem se ho dosmolit a zveřejnit. Koneckonců, text se dá tunit do nekonečna, ale je to dobře?...Možná už u toho trochu spím, tak se omlouvám za případné překlepy :). 

Je středa. Poslední dva dny nebyly vůbec produktivní. Tedy mimo práci. Tam to bylo naopak skvělý, takže jsem si říkala, co mě zase žere. Už třetí den s sebou tahám věci na cvičení a nějak nejsem schopná dokopat se k nějaké aktivitě. V pondělí večer po práci mi bylo trochu blbě od žaludku, tak jsem jela domů. Vzala jsem to oklikou, autobusem, který jede asi o 10 minut dýl, takže se mi spíš ještě přitížilo. Taky se dost ochladilo. Samozřejmě jsem si přes to léto odvykla, takže i to byl možná docela šok pro tělo. Došmrdlala jsem se domů. Pustila jsem si záznam představení 4 dohody a u toho se najedla. Pak se mi začalo chtít strašně spát. V půl 8. Tak jsem skončila u druhé dohody, zaklapla notebook a usnula. Probudila jsem se asi kolem půlnoci. Byla jsem chvilku vzhůru a pak šla zase spát.

Druhý den. Zase v práci všechno v pohodě, náplň mě bavila. Ale jinak jsem se necítila úplně ve své kůži. Znáš ten pocit, když si vezmeš nějaký kousek oblečení, ve kterém se pak necítíš dobře? Přesně to se mi stalo. Jak se ochladilo, navlíkla jsem se do kalhot, které jsem nosila v zimě. A připadalo mi, že mám tak o 150 kilo víc. Reálně to byly asi 2 kila. Ale mozek je někdy fakt sviňa a z takové banality mi udělá přehlídku pocitů, kde se střídá naštvanost s neschopností něco dělat, pocity, že jsem k ničemu, že to zase nedávám, že jsem zase přibrala a že nemám žádnou disciplínu. Vůbec se mi nechtělo na trénink. A tak jsem zase jela domů. Cestou pěšky od autobusu jsem si říkala, že se stavím pro něco dobrého. Koupila jsem si brambůrky a dvojitou Milky Way. Tu jsem měla naposledy snad někdy na základní škole. Včera jsem si společně se 4 dohodami přetáhla do notebooku ještě film In time (český překlad Vyměřený čas, chceš-li). Ten film patří k mým nejoblíbenějším a můžu ho vidět pořád. Říkala jsem si, že si ho pustím, aby mi připomněl, co je důležité. 

A zrovna ten den mi přišly dvě moc pěkné zprávy jako zpětná vazba na to, co dělám. Jako by Vesmír věděl, že potřebuji trošku podpory. Udělalo mi to obrovskou radost. Moc díky za vaše zpětné vazby na cokoli, od příspěvků po videa a nově i podcasty.

V posledních 14 dnech se toho nakupilo víc v mé tvorbě a všimla jsem si, že už skoro nedělám nic jiného, než že sdílím, co jsem nasdílela nového. Že si tak trochu sama sobě spamuju profil. Říkala jsem si, co s tím. Udělat si další profil, který by se týkal víc mé tvorby a nechat si svůj osobní? Ale co když třeba najednou nebude co sdílet. Co pak s tím profilem? Co když bude mít 10 odběratelů? Není to škoda? Byla by. A tak to zatím nechávám jako doposud.

Ale zpět k tomu dni. Cestou z práce jsem myslela jen na to, jak si něco koupím. Evidentně to souvisí s tím, jak tahám už 3. den s sebou věci na cvičení. Nemám dopamin a cítím se jako beztvará hmota, která se vláčí domů, aby se mohla přejíst. 

Takže jsem se tedy uvelebila s jídlem u notebooku a pustila si Vyměřený čas. Ten film je prostě masakr a poskytuje myšlenky, které jsem se rozhodla interpretovat si podle sebe a tohle uvědomění začlenit do svého života.

,,Nemám čas."  Čas je platidlo. Místo peněz se používá čas jako měna. V práci se vydělává čas a utrácí se. Problém je v tom, že když se dostaneš na nulu, zemřeš. A taky v tom, že tě můžou o čas jen tak okrást na ulici. Představ si, že ty peníze, které máš našetřené na bankovním účtě nebo právě dostaneš z výplaty, tak bys je neustále nosil/a všude s sebou. A při každé transakci bys mohl/a na svém předloktí vidět, jak se ti odečítá. 

Ve fimu všichni přestávají stárnout od 25 let. Pak jim začne běžet čas. Mají před sebou jeden rok života. Rodina je ale většinou ve dluzích, takže časem splatí, co je třeba a musí se o sebe začít rychle starat. Vydělávat.

Někdy si říkám, že nestíhám, mám naplánovaných tolik věcí a žiju ten den naplno. Jiný den se sotva ploužím a jsem totálně neefektivní. Jasně, někdy je potřeba i odpočinek. Ale málokdy je to takový odpočinek, po kterém bych se cítila nastartovaná na další věci. Není to odpočinek, spíš flákání se. Plýtvání časem.

Ve filmu je to tak, že bohatí žijí věčně. Mají tolik času, že neví, co s ním. Plýtvají jím. Nudí se. Pokud neudělají nějakou hloupost, je pro ně prakticky nemožné zemřít. A proto začnou vyhledávat nebezpečí. Nebaví je žít. Vlastně - neumí to.

Boháči, kteří mají moře času, nikam nespěchají. Oproti tomu chudí lidé v v jiné časové zóně žijí ze dne na den. Z minuty na minutu. Mít jeden den času je pro ně luxus. Oproti tomu boháč si syslí v sejfu klidně i 1 000 000 let. 

Jednoho takového boháče přestal bavit život a tak překročil časové zóny a ocitl se v chudé oblasti. Chtěl se zabít. Mezitím ho chtěli okrást o jeho čas, ale Will (hlavní hrdina) s ním zdrhnul do úkrytu. Bohatý se ho ptal, co by dělal, kdyby měl tolik času, co má on. A Will nejdřív řekl: ,,Přestal by ho sledovat." A pak dodal, že by ho rozhodně nepromarnil. Bohatý muž mu pak ve spánku daroval veškerý svůj čas a vynuloval se. To je samozřejmě hodně stručně řečeno, pokud film neznáš, moc doporučuju.

Je na tobě, jak naložíš s časem/penězi. Když Will přišel k takové hromadě času, chtěl se o něj podělit. Byl takový i když měl předtím on sám málo. Věnoval přítelovi 10 let za to, že se znají stejně dlouho. Myslel to dobře. A když od něj za nějaký čas potřeboval pomoct, zjistil, že se upil k smrti, když mu zbývalo 9 let života. 

Nooo takže...  Važ si toho, kolik času/peněz máš a investuj je smysluplně.


To je vše. Dobrou noc (nebo dobré ráno, poledne či jakoukoli denní hodinu :)

...a kam teď?

Nech mi tu komentář :)