Sebe-uzdravení: Schopnost těla, kterou jsme (možná) zapomněli

Je 31.3. 2020, poslední den v tomto měsíci. Březen by šel nazvat jako: ,,Měsíc, který přišel měnit naše životy." Možná jsme si uvědomovali víc, než kdy dřív, hodnoty jako zdraví, rodina, přátelé. A také oddechnutí, zklidnění, pomoc a podpora.

Takže ač neplánovaně, velmi ráda nyní věnuji pár vět tématu zdraví, jakožto našeho přirozeného stavu.

Je brzy ráno. Mám před sebou rozhýbání těla a právě začínám s prvními cviky. Během chvíle strávené v pozici dřepu se mi vybavil obraz malého dítěte (kluka), jak se zvedá ze země. Opírá se rukama o zem a v širokém rozkročení se staví na nohy.

Ví naprosto přesně, jak to má udělat. Nikdy to neviděl. Nosí v sobě tuto inteligenci. My všichni. Od té doby, co jsme se zrodili jako jedna buňka, až po dokonalý vývoj v plnohodnotně fungujícího člověka. Vše má svůj systém, svůj čas. Ležíme, plazíme se, stojíme, chodíme a běháme.

Máme schopnost plakat, když máme hlad. Tělo umí trávit potravu a žít z ní. Stavět a opravovat své buňky.

Dýcháme, aniž bychom tomu museli věnovat pozornost. Je to tak automatické, že? Přitom dýchání je z biochemického hlediska velmi složitý proces. Myslím, že jsme vůbec nepochopili plný účel dýchání. Není to jen o kyslíku. Dech nás sytí také energií z okolí.  (O tom snad jindy.) Tělo je zkrátka inteligence sama. A pak se něco stane...

Uvěříme, že někdo jiný zná naše tělo líp, než my sami. Uvěřili jsme tomu, že se musíme ptát. A pak žijeme uzavření v těle, které neznáme, s vírou, že odpověď najdeme venku.

Když od našeho těla přijdou signály, neumíme je rozluštit. A tak jdeme za doktorem nebo přímo za specialistou. Doktor nemůže znát úplně všechno do hloubky, proto je tu specialista. Ten zase vidí tu svou část do detailů. Nějakou oblast, úsek na těle. Jenže potíž je v tom, že fungujeme jako celek. 

Uvěřili jsme, že prášek nám pomůže opravit tu jednu konkrétní oblast, ten jeden problém a nechceme vidět (nevíme), že tím nastane nerovnováha akorát o kousek dál. Takto pak problém koluje celým naším tělesným systémem a my ve snaze něco napravit vytvoříme sto dalších průserů.

Začneme vnímat své tělo jako nepřítele, které nás neustále obtěžuje tím, že něco bolí nebo nefunguje optimálně. Neslyšíme signály těla - protože prášky. Tlumíme si nervový systém pomocí chemie ,,zvenčí" a po letech užívání se divíme, jak je to možné, že máme ,,odpálené" vnitřní orgány, které filtrují veškerý ten nepořádek. 

Předání zodpovědnosti za své zdraví do rukou druhých nás odpojuje od schopnosti vnímat své tělo a  přirozeně  s ním spolupracovat.

Zlobíme se, že nemůžeme fungovat. Jsme naštvaní, smutní, deprimovaní, až bezmocní. Máme pocit, že ,,my sami se svým tělem nic nezmůžeme". Zapomněli jsme na to, že tělo má svou inteligenci. Každá buňka. Ony to ví. Tak jak to, že ne my?..

Když nás jako děti vede tato síla, nepřemýšlíme nad tím. Jsme fascinováni okolím a učíme se. Nasáváme. Všechno. A pak jdeme do školy.

Jenže tam jaksi zapomeneme, kdo jsme. Zapomeneme, že tělo má schopnost se léčit a uzdravovat (pokud mu poskytneme vhodné podmínky). V následující části života pak zažíváme situace, skrz které k nám přicházejí možnosti rozpomenout se. Na to, kdo jsme. Na to, jaké možnosti si každý neseme v sobě... Od počátku naší existence.

A právě tady bych dnes ráda skončila. Snad si každý z nás dokáže vyhradit alespoň pár minut před spaním - pro získání odpovědí na dvě otázky:

• ,,Co můžu začít od zítřka dělat, abych se cítil/a lépe?"
• ,,Co nyní ode mě nejvíc potřebuješ (mé tělo), abys bylo spokojené?"

Ideální je zapsat si odpovědi (v bodech) na papír vedle postele. Když vstanu, budu to mít na očích.

Nejlepší je nějaká činnost, kterou můžu vykonat hned ráno. S okamžitým pozitivním efektem na mou náladu. Usínám tedy s představou, že až se ráno probudím, udělám... něco.

Mě osobně velmi motivuje například pocit, že pokud se probudím dřív a vstanu, budu mít víc prostoru pro ranní dýchání, psaní, rozhýbání se a klidnou snídani. Když se opravdu probudím dřív, stihnu tak udělat věci, které mě nabíjí radostí před odchodem do práce a mám pocit, že jsem už ráno udělala něco pro sebe.

Není to o seznamu úkolů, které si odškrtám nebo se budu bičovat, pokud je nesplním. Jde spíš o mentální nastavení, pocit před usnutím. Nemůže se mi stát, že se probudím dřív a řeknu si: ,,Hmm, ještě je brzy, můžu spát." Pokud mám alternativy, čemu se můžu věnovat, vyskočím z postele a jdu to dělat.

Přeji nám všem, ať je další měsíc  plný realizací našich přání.

A nezapomínejme dělat pro své zdraví, co je v našich silách. 

Katie, SimplyMyWorld.cz

Veškeré vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti.