Buddhova podaná ruka

14.06.2020

Tento týden probíhalo u mnoho z nás něco, co bych mohla nazvat ,,emoční mazec". Vesmírná tělesa nám to sem pěkně valí a mění se energie, abychom si umožnili posunout se zase o kousek dál. Není divu, že reagujeme impulzivněji, než obvykle, když jsme pod takovou ,,palbou".

Je potřeba dovolit si pouštět. Ať je to cokoli. Ať je to jakkoli těžké. (Papiňák taky neudrží páru věčně.) Jinak zůstáváme zaseknutí v emočním cyklu. A v něm se nedá ŽÍT - TVOŘIT.

Protože nejsem jediná, kdo prošel tímhle návalem všemožných emocí, ráda bych sdílela následující - docela osobní - krátký příběh. Chci na něm ukázat, že pomoc se může vynořit absolutně kdekoli a v jakékoli podobě. 

Tak jo. Ještě před pár hodinami (vlastně celý den) jsem byla nepoužitelná. Už několikátý den je zataženo, prší a je zima. Chybí mi obědy na slunci a teplo. A tak má na mě všechno asi větší dopad, než by mohlo mít.

Ono se to celé začalo ve mně vařit už včera. Večer jsem si chtěla pustit videa a zase se něco naučit. Přeprásknout tím svou ne-náladu. Ale nic mě nebavilo a nemohla jsem u toho vydržet.  Což mě naštvalo ještě víc.

Přišla jsem z práce a cítila jsem se fakt na houby. Chtěla jsem psát, ale nevydala jsem ze sebe ani čárku. Pak jsem šla do postele. Dost dlouho jsem se tomu bránila, protože jsem věděla, že když usnu v tomhle stavu ,,na nic", probudím se v tomtéž. Chtěla jsem tomu předejít za každou cenu.

Měla jsem vztek, byla jsem smutná, brečela, sprostě nadávala. Že toho mám fakt plný zuby. Mám toho po krk, a že fakt už nevím, co mám dělat a kde začít. Sice vím, co chci, ale nejsem schopna pro to pohnout ani brvou. Mám pocit, že mi někdo vypnul mozek. Nedokážu se pohnout z místa... Nadávala jsem, ať mi teda řeknou (ti nahoře), co mám dělat, protože toho mám fakt dost. Chci tu být pro ostatní, být jim světlem a inspirací. Ale jak to mám sakra asi tak udělat, když jsem sama v tomhle stavu, ze kterého nevím, jak ven?

Neměla jsem s kým mluvit, vybrečet se. Neměla jsem u sebe nikoho, kdo by mě objal a řekl mi, že to bude dobrý. Kdo by mi dal pocit bezpečí. Nadávala jsem, že jsem sama a jak se tak asi nemám cítit, když kolem sebe nikoho nemám? Ano, jsem součástí vesmíru. Fakt skvělý. A k čemu mi to asi teď je?

A pak jsem si lehla. Ještě chvíli jsem popotahovala, když můj zrak padl na malou sošku buddhy. Dostala jsem ji už před pár lety. Dala jsem si ji k posteli pár dní zpět, společně s kameny, které pořád přenáším do místnosti, kde zrovna jsem.

A tak jsem ho prosila o pomoc. Fakt jsem nemohla. Prosila jsem ho o klid a ať mi pomůže. Ať mi pomůže zklidnit se a vytvořit tak v hlavě prostor pro nové myšlenky a nápady. - Ani nevím, jak a najednou jsem spala...

Tak, jako jsem dostala v pondělí ,,úkol od Země", včera jsem dostala zadání: ,,Plyň dnešním dnem ve větší lehkosti. Připusť, že jsi víc energie a méně hmota." Včera jsem si to ještě jakštakš pohlídala a když jsem cítila těžkost, tahle myšlenka mi pomáhala ji rozpouštět. Zato dnes mám pocit, že jsem celý den tancovala dupáka. Totálně uzavřená ve svých myšlenkách, neschopna korigovat jejich směr, ať jsem se snažila sebevíc. Měla jsem pocit, že nic z toho, co dělám, nemá smysl. Nemohla jsem v ničem najít radost.

Probudila jsem se asi v půl 10 večer. Jako bych si pročistila hlavu. Vypadá to, že buddha pomohl. Najednou jsem měla pocit: ,,Tak začnu od začátku, no a? Pokazilo se dost věcí, ale to přece neznamená, že nemám šanci na nový začátek." 

Zároveň mě potěšila odpověď jedné bytosti, se kterou jsme si psaly asi před měsícem (měla to velmi těžké). Psala, že je šťastná a kolik věcí se změnilo v jejím životě. Byla jsem ráda s ní. Uvědomila jsem si, že já sama jsem ta, která si brzdí své štěstí. Je třeba udělat nějaká rozhodnutí, která mě stahují o energii jako králíka z kůže. A dovolit si být šťastná. Poděkovala jsem jí za to, co se mnou sdílela. Protože možná právě díky ní jsem si uvědomila, že mám tu možnost začít taky žít nový život. Posunout se. To bylo ještě před pár hodinami naprosto nemyslitelné.

Po probuzení jsem dostala impulz napsat ještě jedné bytosti, se kterou jsme si psaly už docela dávno. Nevím, zda bude ještě chtít se setkat. Ale řekla jsem si, že už nebudu stát štěstí v cestě a nechávat si odvádět energii tam, kde nemá žádný smysl.

,,Že jsem si toho buddhu nezavolala dřív..." Ale asi bylo potřeba provětrat emoce, pročistit. Člověk nemůže přemýšlet s lehkostí, když má v hlavě granát. Nyní, s chladnou hlavou vidím život zase lépe.

Ještě před usnutím nešlo jen tak jít do meditace a ,,vyřešit si to" v ní. Vztek, zoufalost a pocit samoty by mě roztrhaly na tisíce kousíčků. Nyní je skoro půlnoc. Cítím, že se mi ještě nechce spát, ale vím, že mi nebude na obtíž ležet na zádech a snít si svůj vědomý sen. Lehnu si, zavřu oči, budu poslouchat kapky deště, jak bubnují na okno. Bylo propuštěno to, co bylo třeba. Teď už to půjde snáz.


Tak to je mé dnešní sdílení o pomoci, která přišla ze strany, odkud bych to nečekala. Některé emoční stavy se dají přepnout velmi jednoduše, některé potřebují čas a cvik. Další se nedají ,,řešit" jinak, než se úplně povolit a nechat ze sebe uvolnit, co je potřeba. Pak už je zase dobře a můžeme fungovat dál s čistou hlavou.