Slunce: Zázračný přítel / trocha vesmírného povídání

Právě sedím v pokoji na zemi před otevřeným oknem, kudy mi proudí do pokoje sluneční světlo a s ním i fotony. Je tu zima, ale ne zase taková, aby to nešlo vydržet. Samozřejmě je nejlepší být venku na slunci, ale to v zimě nejde tak dlouho a tak si ten čas pobytu ve slunečních paprscích prodlužuji aspoň takhle. Otevřené okno má minimálně 3 výhody. 1. čerstvý vzduch, 2. plné spektrum paprsků včetně UV složky, která je důležitá pro buněčnou regeneraci a dělení buněk a 3. sklo propouští asi jen 10 % z celkové intenzity světla, což je sakra málo. Takhle tu mám tedy celé spektrum a víc světla, což mě stimuluje k práci. Neboť je den. A teď dál.

Když máš žízeň, napiješ se. Když je ti zima, oblíkneš se. Tyhle situace jsou pro nás úplně normální a nikoho by nenapadlo o tom pochybovat. Nikdo nás nemusí přesvědčovat ve stylu: Hele věř mi. Když se napiješ, tak fakt nebudeš mít žízeň. - Jo? Já ti nevím. - Vážně, zkus to. - Ajo, máš pravdu. No... trochu blbý příklad, ale docela jasný k tomu, abych ukázala, že to, co jsme přijali během svého života jako fakt, už nezpochybňujeme. Ale co věci a pohledy na svět, o kterých jsme se nikdy neučili a ani o nich neslyšeli?

Například to, že: Slunce není jen teplo a světlo. Je to moudrost sama. Blbost? Jenom proto, že ti to nikdo neřekl? Takže byly národy, které si vážili Slunce, úplně blbí? To asi ne. Nikdo nedělá nic jen tak. Všechny ty oslavy kolem návratu Slunce a s ním i světla (a delšího dne) měly smysl. V historii se používalo Slunce k léčbě nemocí a možná někde tam vzniklo přísloví: Kam nechodí Slunce, tam chodí lékař. 

Léčba světlem byla používána na všechny možné nemoci až do konce 30. let 19. století, kdy byl vyvinut první (sulfonamidový) lék na bakteriální infekce. A byla za to Nobelovka. Poté začali lidé koukat na světelnou terapii (použití světla i jednotlivých barev) jako na magii a to byl počátek postavení farmacie nad přírodního léčitele. Dnes ale nechci mluvit o léčbě světlem, jako spíš o možnosti brát Slunce jako blízkého přítele, terapeuta či psychologa. Je to něco, o čem tě nemůžu přesvědčovat, pokud to nezažiješ. Slunce mě nejednou vytáhlo ze špatné nálady a postavilo na cestu. Své přátele si volíme. A Slunce je jedním z těch mých. Tak tedy, tady je to mé uvědomění.

Duben 2019, to bylo velmi zvláštní období. Období, ze kterého se rodila spousta nápadů poté, co jsem žila nějaký čas zavřená ,,pod pokličkou", ve strachu změnit svou situaci. Najednou jsem zase začala dýchat a chápat svět kolem sebe o trochu víc. Pořád jsem věděla někde hluboko uvnitř sebe, co bych asi měla dělat a že mám podporu. Ale ať jsem dělala cokoli, nebyla jsem schopna najít tu správnou cestu. Až po rozhodnutí, které jsem udělala na návštěvě jedné blízké bytosti, jsem byla schopná po několika měsících zase slyšet své vlastní myšlenky. Konečně. Byla to velká úleva.

A víš, co předcházelo tomuhle stavu? Bolest, smutek a dezorientace v mém vlastním životě. Kdo jsem? Proč tu jsem? A co chci? Po několika probrečených dnech jsem si konečně umožnila být v klidu a tichosti. Začala jsem si pokládat otázky, které mi umožnily postupně vidět svět jasněji. A tak to je vždy. Těžké chvíle a situace nás rozbíjí až na atomy a vytváří tak prostor pro nové aspekty nás samých. Vždy přináší důležitá pochopení, díky kterým si uvědomujeme svou podstatu zase o něco víc. A vědět, kam směřujeme, to je docela výhodná informace, no ne?

Možná ještě nevím, ale už cítím

Nevadí, že nevím hned teď, jak poskládat různé oblasti mého života. Má budoucnost se může měnit, uskupovat podle aktuálních přání a potřeb. Ale duše moje, přeci víš, proč si sem přišla, do tohohle těla? Vedeš mé kroky, a i když tě někdy neslyším, uvědomuji si, že mi posíláš své vzkazy, vnuknutí, myšlenky, symboly. Některé zachytím a jiné se ztratí ve světě mých myšlenek. Mé myšlenky jsou někdy hodně zmatené, někdy jsem hodně smutná nebo taky naštvaná a pak neslyším nic přes křik svých vlastních pocitů.

Nyní cítím vnitřní klid. Po takové době. Vím, že to přijde. Moje vize budoucnosti se pomalu skládá dohromady a budu ji postupně tvořit. Znamená to trávit víc času sama se sebou. A nejen tak ledasjak. Teď tím nemyslím trénink, ale být sama se sebou v klidu, ztišit mysl a nechat sebe sama mluvit a psát. Stačí chvilička, která je ale nesmírně důležitá. Budu sdílet části těch myšlenek, protože všichni někdy potřebujeme povzbuzení a ujištění, že zase najdeme svou cestu.

Povídání se Sluncem

Šla jsem ven po práci. Svítilo sluníčko. Sedla jsem si na travnatý kopeček a mluvila k tobě. Ke slunci. A ty sis se mnou povídal. Je možné brát tě, Slunce jako mou duši? Víš, když tě můžu vidět, možná mi to líp pomáhá uchopit naší komunikaci. Ve skutečnosti stejně má duše komunikuje se sluncem anebo z něj. Však ten prvopočátek každého z nás je kdesi ve Vesmíru, odkud jsme přišli sem. Na tuhle krásnou Zemi. Já vím, až teď si to uvědomuji. Je tady tak krásně. Když můžu jít ven, kam teď moc nechodím. Zkusím zase najít rovnováhu mezi cvičením a pobytem v přírodě, protože je to nutné.

Potřebuji ke svému životu spojení s planetou. Nejde to vylučovat. Možná na nějaký čas, ale každý z nás je součástí, a tak se nám to dřív nebo později vrátí. Potřebujeme kolem sebe život, přirozené prostředí, vodu, vzduch a oheň. Cítit chlad ranní trávy, vody i teplo slunce. Potřebujeme cítit vítr ve vlasech. Slyšet zvuk ptáků. Zahlídnout veverku, jak šplhá po stromech, zajíce nebo srnku, jak utíká po poli. Potřebujeme vidět východy a západy slunce, cítit déšť. Jsme živé bytosti, které obývají planetu Zemi. Nejsme odděleni. Jsme její části. Můžeme tvořit, pečovat, milovat. To jsou naše vlastnosti, které je třeba rozvíjet.

Měli bychom mít kvalitní život tady na Zemi. A ne přežívat. V dnešní technologické době. Ano, usnadňuje nám to spoustu věcí. Taky jsem se rozhodla vzít do služby notebook, protože nedokážu tak rychle psát do sešitu a mrzí mě, když mi myšlenky prokluzují mezi prsty a nestíhám je zaznamenat. Využití technologií by mělo vést k usnadnění našich životů. Ale nemůžeme se na úkor toho tolik oddělovat od přírody, jako to děláme doteď. Nakonec, až budeme zavalení techno-světem, vzpomeneme si, jaké to dřív bylo, běhat venku po louce. Pro zachování našich životů je nutný návrat k přírodě. Neříkám bydlet v jeskyni, ale najít větší balanc mezi světem techniky a syrovostí přírodního prostředí. Najít nějaký vhodný poměr, díky kterému budeme vědět, že jsme ještě stále živými bytostmi a ne roboty.

Naše srdce se musí znovu propojit, a tak budeme pomalu přestávat žít v individualitě. Nyní žijeme hodně sami za sebe. Tolik to cítím i na sobě a nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, že někdy myslím jen sama na sebe nebo nevidím, že bych mohla zrovna někomu pomoct. Je potřeba obojí. Pomáhat a nechat si pomoct. Říct si o pomoc není nic, za co bychom se měli stydět. A pokud naopak nabídnu pomoc a ten druhý ji odmítne, je to pouze a jen rozhodnutí toho dotyčného.

Tělo se mění, Duše zůstává

Co by sis tedy přála do budoucna, má duše? Řekni, proč tady jsem? Jaký je můj účel? Proč se cítím uvnitř jiná, než působím navenek? Řekni, je to všechno proto, abych uměla dát dohromady jemnější témata s těmi hmotnými? Vím, že velmi pečlivě ukrývám něco, co je hluboko uvnitř mě a vystupuje na povrch v jiném stavu vědomí nebo při setkání s určitými typy bytostí. U kterých vím, že v jejich přítomnosti ,,můžu".

Žijeme ve fyzickém světě, takže tedy mé okolí vnímá, jak vypadám. Je fakt, že můj rozdílný vzhled tu byl už od malička. Taky chování a zájmy. Už tehdy mě to tvarovalo a předurčilo k tomu, čemu se budu jednou věnovat. Není to otázka pár let. Má duše je taková od prvního okamžiku, kdy byla stvořena. Nyní věřím, že se plně hodí k tomu, co se tu mám naučit. Není to náhoda, že jsem taková, jaká jsem. Děkuji.

Tak jak se cítíš po přečtení tohohle příspěvku? Vyrazíš ven pro svou dávku informací?..

Katie, SimplyMyWorld.cz

Veškeré vydané články za rok 2019 a 2020 najdeš v knize Rekalibrace Lidské Bytosti.