Monolog o jídle a chutích (1/3)

25.02.2018

S vědomím, že se mi od pondělí obrátí život vzhůru nohama (začnu s whole 30), jsem se chtěla podívat na pár zápisků z roku 2017. Pomůže mi to tak víc vidět myšlenkové pochody před restartem a po něm. Upřímně, bude to mazec a doufám, že to opravdu zvládnu. Jo, zvládnu to, nejsem žádné máslo. Jsem totiž ghee :D

Mám tady takový fajn zápis z 20.11. 2017... Znáte ten pocit. Jste naštvaní možná trochu i na svět kolem sebe, ale nejvíc ze všeho na sebe. A proč? Protože jste selhali. Už to nejde ani počítat. Vždycky se seberete, ujasníte si cíl a nějakou dobu se vám daří všechno dodržovat. Týdny nebo i pár měsíců. A nakonec? Znovu selžete.

Vím, jak bych se měla stravovat (no, možná ne tak docela), ale prostě si nedokážu pomoct. Uvědomuji si, že vědět a být neschopná aplikovat své znalosti v praxi je mnohem horší, než nevědět nic. A víte proč? Člověk, který neví, co udělal špatně, nemůže mít výčitky. Nežere ho svědomí a pocity viny. Zkrátka to neumí jinak a tak mu přijde, že všechno to - stravování, myšlenky, chování... zkrátka že je to normální. Neustále se pohybuji mezi dvěma světy. Mezi světy, kde ,,nic nedodržuji, ale vyčítám si svou neschopnost" a ,,vím a dodržuji".

Kdykoli něco dodržuji delší dobu a přijde malá chybka, vrátím se k neuvědomělému stylu stravování a životnímu stylu celkově. Vytáčí mě to, ale chuť, respektive má mysl znovu zvítězí. Jsem si vědoma negativních důsledků a přesto padám přes tuhle hranici znovu a znovu.

V tomto případě chuťové buňky převezmou nadvládu nad naším tělem a celým procesem sebekontroly. To by samo o sobě nebylo tak zlé, pokud by se nejednalo o chuť na vysoce průmyslově zpracované potraviny s vysokým obsahem cukru (jejichž konzumace vytváří proces přejídání). Mozek jako by se přepl do jiného modu, což způsobí, že přestaneme mít chuť na ,,normální kvalitní stravu" a začneme čím dál víc vyhledávat zpracované potraviny, které jsou samy o sobě složené z X potravních složek a nejrůznějších přidaných látek (aditiv). Tohle je vážná věc, protože začneme nahrazovat klasické (hodnotné) jídlo zpracovanou hmotou s nulovou výživovou hodnotou a naopak vysokou kalorickou náloží.

Štve mě, že nad sebou někdy ztrácím kontrolu. Respektive jsem líná ubránit se nájezdům neodbytných pocitů, které mi vnucují, že opravdu nutně potřebuji ,,něco dobrého". Jenže pokud podlehnu, spouští se vlna neskutečných návalů žravosti, kdy si připadám jako bezedná. Jídlo do mě padá jak do rokle a vlastně si ani neuvědomuji, že něco jím. Vnímám tu chuť a pak už není nic. Najednou vidím jen prázdný obal před sebou.

Další záludností je fakt, že pokud sním slané, mám chuť na sladké a naopak. K tomu jsou zde oblíbené kombinace brambůrky a piškoty plněné želé. Mým vrcholným dílem byly brambůrky, kinder čokoláda, fidorka a půl litru energiťáku. Tohle všechno jsem zkonzumovala asi během jedné hodiny. Energeticky mě to vyšlo asi na 5000 kJ. To je prosím pěkně můj doporučený denní příjem, tedy takové množství energie, které bych měla přijmout potravou, aby mé tělo nestrádalo (vzhledem k mému věku, tělesné výšce a fyzické aktivitě).

Když pominu, že nějaký energetický příjem na základě parametrů mé osoby není úplný bullshit, je jasné, že kromě vysoké dávky energie do sebe dostanu vysoké dávky cukru (které má mnoho podob).

Někdy si nemůžu pomoct a z ničeho nic dostanu chuť třeba na energiťák. Přesněji, chci zase cítit tu chuť, když se napiju. A ještě přesněji, když se napiju, můj mozek se dostává do euforie. (Mozek miluje cukr a přitom neví, že ho to zabíjí. Což je doopravdy blbý.) Cukr vyvolává v mozku podobné stavy uspokojení jako tvrdé drogy, jelikož se váže na stejná receptorová místa.

Z toho pak pramení začarovaný kruh. Chuťové buňky si žádají uspokojení a když jim vyhovíme, dají pokoj jen na chvilku. Tělo se topí v záplavě cukru a víte co? Máme o to větší chuť na cukr. Cukr nám zvyšuje hladinu krevní glukozy ohromně rychle, takže se ji tělo snaží ji rychle spálit nebo nastrkat do buněk (svalové a jaterní, kde je cukr ve formě zásobního glykogenu) dřív, než nadělá škody. Pokud jsou tyto zdroje glykogenu plné, nadbytečný cukr se přemění a uloží jako tuk. Takže? Bingo, tloustneme po cukru (a ne po tuku). Tělo se snaží kompenzovat všechny ty výkyvy a inzulin se může zbláznit, aby stihl zachránit, co se dá a někam nacpal ten proklatý cukr. Inzulin má ale také jenom ,,jedny nervy" a pokud ho dráždíme příliš často příliš velkými dávkami cukru, unaví se. Respektive buňky, které inzulin tvoří, začnou být vyčerpané. Tak se stane, že máme v těle nadbytek cukru a organismus si s ním už neumí poradit. A tohle všechno může skončit cukrovkou. Pak už jen záleží na tom, zda je slinivka stále schopna tvořit inzulín, ale v menší míře anebo byly buňky (továrna) na výrobu inzulinu úplně zničeny. V prvním případě se dá ještě něco dělat. Stravou je možné alespoň zvýšit citlivost na inzulín tím, že omezíme příjem cukru (a sacharidů celkově) a navýšíme fyzickou aktivitu. V druhém případě je už nezbytné doplňovat po zbytek života inzulín externě. Stojí nám to za to?

Některé průmyslově zpracované potraviny (především pochutiny - všechny sladkosti, snack) mají speciálně navrženou recepturu tak, aby byly chutě mezi sebou vyladěné na 100 %. Výsledkem je, že si výrobek budeme chtít koupit znovu a znovu. Pak už to tedy není tolik o naší neschopnosti dodržet disciplínu ve stravování spíše jako promyšlený útok potravinářského průmyslu na naše chuťové buňky a na naše zdraví.

Štve mě to pokaždé, když sejdu z cesty a podlehnu svým chuťovým vášním. Samozřejmě si slíbím, že začnu další den líp. Jenže pokud sním předchozí den něco průmyslově zpracovaného, co obsahuje cukr, mám logicky i další den chuť na sladké. A to i přesto, že mi předcházející den bylo špatně a přísahala bych, že ,,tohle si už v životě nedám". Vždy si slíbím, že se zlepším a budu si víc hlídat, co jím. A tohle je boj se závislostí, boj s větrnými mlýny. Je to stejné, jako když si kuřák nezapálí a má absťák. Tedy, nikdy jsem nekouřila, ale myslím, že ty příznaky jsou podobné.

(Malá vsuvka) Je to až neuvěřitelné, ale jak se mi v tomhle nedaří, tak i přesto dostávám znamení, že jdu správným směrem. Například: Rozhodla jsem si udělat kurz fitness instruktora. Říkala jsem si, že vůbec nevím, jak to zaplatím, ale šla jsem do toho a přihlásila se na první termín. Když jsem se o tom zmínila před rodinou, podpořili mě finančně. Také jsme šly na sraz s kamarádkou z meditací, do restaurace, kde není zrovna úplně levno. Nesla jsem jí dva výtisky knížky Darumi. Zaplatila mi přesně tolik, abych mohla zaplatit dvě malé večeře a nějaké to pití. Tento týden vyhrála ,,má studentka" v jedné sekci studentskou konferenci a já jsem dostala odměnu jako konzultant.

Tohle všechno není náhoda. Neskutečně mě podporují. Nic neříkají a místo toho mi ty peníze po někom pošlou. Jako by řekli: ,,Hele, dáváme ti šanci. Kup si literaturu, jakou potřebuješ a makej. Už se ale prosím tě vykašli na to žrádlo. Víš, že tě to jenom omezuje."

A mají pravdu, jako vždy. Hlavně pokud budu takhle pokračovat, nikdy neuplatním své znalosti. Nikdy nebudu moct vést druhé ke změně, pokud nebudu schopna vést sama sebe.

Katie